Doteď nevím, jak to nazvat.

11. června 2009 v 18:46 | 18.2. 2008 KiZz |  Jednorázovky
Cítil jsem,že ji už nemám.Ani...ani jsem jí neřekl,že ji miluju..a nikdy jí to už nebudu moct říct...
Všiml jsem si,že už tři dny chodím ulicema po městě jak mrtvej.Nejedl jsem ani nepil a ani jsem necítil nohy,jak mi mrznou pod deštěm.Necítil jsem ani bolest,když jsem spadl nebo jen zakopnul.Byl sem mrtvej.

Oči jsem měl ubrečený,vlasy slepený od deště,ale já nic nevnímal.Pořád jsem si vyčítal,že to byla moje chyba.Brečel jsem jak malý dítě.
Vzpomínal jsem neustále na to,jak jsem byl šťastnej s Katy.Vzpomínal jsem na její úsměv.Na její smích...Pořád jsem psal esemesky,který se doručovaly neznámo kam.Nohy mě prosily,abych šel na Seydlerovu 12,a já brečel ještě víc.

Celý dva dny pršelo,já byl totálně promočenej.Měl jsem sice bejt ve škole,ale já se na ní VYSRAL.všehcno mi ji tam připomínalo.Musel jsem bejt totiž sám.
Nebavilo mě NIC;žádný psaní básní,žádný kreslení ani skládání hudby.
Neměl jsem totiž KOMU psát básně a potom je šeptat do ucha celou noc.Neměl jsem KOHO kreslit.Neměl jsem pro KOHO skládat hudbu,když vím,že si ji nikdo jinej kromě jí neposlechne.Všechno je PRYČ.VŠECHNO.

Neustále mi volal Erik.Psla mi pořád esemesky.Nezvedal jem mu to a ani si nečetl jeho úchylný zprávy,který mi posílal celej den.

"Zapomeň na mě kurva už!Nevolej mi,nepiš mi!Já chci esemesku nebo hovor jen od JEDNOHO člověka,kterej mi už NIKDY nezavolá!!"Bručel jsem vztekle pro sebe.
Nastavil jsem tichej režim pro všechny případy a šel dál.Došel jsem do jinýho města amohly mi umrznout nohy.Ale já chtěl ještě dál.Na konec světa,kde jsou určitě bílý dveře a v nich na mě čeká Katy.
Ta nádherná Katy,pro kterou jsem skládal tu podělanou hudbu.Psal básně.Kreslil úsměv.Který se mi včak nikdy nepodařilo nakreslit úplně stejnej..Ona měla..jedinečný úsměv...

Sedl jsem si n lavičku.Natáhl si černou kapucu na hlavu a v ruce držel devítku.Vzal jsem ji otci,když nebyl doma z trezoru,kterej byl schovanej za obrazem.Neustále jsem si ji prohlížel..Vzal jsem jemně prsty kolem kohoutku...a zmáčkl spoušť...
"PRÁSK!!"ozvalo se z ní...
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Hlína poskočila a v zemu byla rozrejpaná díra,kterou jsem způsobil já.
Lidé okolo se lekli.Jedna ženská začala hystericky řvát do telefonu policii,že v SedleyParku sedí na lavičce šílenec,střílí z pistole a možná se chce zabít.
Vstal jsem a potichu odešel mezi stromy.

Pak mi začal v kapse vibrovat mobil.A ten vibroval dál a dál.Vibroval asi minutu a potom jsem ho ze vzteku zvedl.

"Eriku nech mě bejt už!NECH MĚ!"Zařval jsem hystericky do telefonu.
"Steve sakra!Mám o tebe hroznej strach,nedělej to!Rozmysli si to ještě jednou,než to uděláš!Kurva Steve trápíš tím i jiný lidi!JÍ!Nedošlo ti,že tvůj otec byl u mě doma a sháněl svojí devítku?Není blbej jak sis myslel!"vyjel na mě Erik na druhým konci drátu.

"Prostě...Eriku..nech toho už...chci...chci prostě odejít...trápí mě to..já....jí tak strašně...tak strašně miluju...hrozně mě to bolí..Nikdy jsem to nechtěl udělat..ale nejsem tak silnej...chápeš..když ona...když ona Eriku..ona..."Rozbrečel jsem se do telefonu a nemohl ze sebe vydat ani hlásku.
"Steve..Chápu tě..prosimtě...jeď domů..jsi na internet...a promluvíme si o tom...Tohle není východ,chlape.."Ukecával mě.

"NE.Eriku nejde to.Miluju jí."Rozhodl jsem a zavěsil.Mobil jsem vypnul a šel na nádraží.
Koupil jsem si lístky neznámo kam,ani jsem o tom nepřemejšlel.Sedl jsem si na nástupiště a jen čekal na odjezd.
"Stevie..zlato..Nepustím tě..nikdy.."Opakovalo se mi pořád dokola.
"Já tebe taky..."Odpověděl jsem nahlas a oddychl si.
Když přijel vlak,stoupl jsme si před dveře a měl jsem pocit,že mě někdo chce zastihnout.A tak jsem čekal.
"Tak jdete nebo ne?"Ptal se průvodčí.
"Eh...NE.Musím ještě něco udělat.Naschle."
Rozběhl jsem se a běžel domů.Cestou jsem si chytl stop a dojel domů.Bouchl jsem dveřma a rychle letěl k počítači.Přihlásil jsem se na icQ a napsal Erikovi.
"Já...promiň..choval jsem se jak kretén.."Napsal jsem mu.
"No...to je dobře..to je v pohodě,brácho..."odepsal po chvilce.
"Nechtěl jsem jí ztratit..Miluju jí..ale..já ji ztratil..sám..je to moje vina..Všechno mi jí připomíná a já čurák jí ani neřekl,co k ní cítím..."Stěží jsem napsal a s každým písmenem to bylo těžší a těžší.Zase jsem brečel.

"Steve proboha ty za to nemůžeš,nemohl jsi to vědět.Najdi si jinou holku.Od toho to je,chápeš?"
"Ne.Já chci jen JÍ.A žádnou jinou.Nikdo není jako ona...Nikdo prostě..."
"Steve nebul..Co bylo,bylo.Nemůžeš to vrátit.Mělo se to stát.Sakra nejraj si na pana Cituilýho a Sebevuažednýho."Napsal.
"Já jdu.Ahoj."Odepsal jsem a odhlásil se.
Lehl jsem si na postel a k hrudi si přitiskl její oblíbený tričko.vdechoval jsem tu vůni.Ten parfém.
To triko jsem na ní měl nejradši.Černý s červeným potiskem,to byly její dvě oblíbený barvy.
Vzápetí jsem usnul a spal až do rána.

Ráno jsem si sedl zase k počítači.
Přemejšlel jsem,co budu dělat.Vytáhl jsem papír a začal psát.Potom jsem to strčil do obálky a šel se projít.
V kapse jsem pevně svíral devítku,jako kdyby mi ji někdo měl vzít.Hleděl jsem do země a do očí mi padala dlouhá ofina.
Byl nádhernej slunečnej den a ptáci poletovali na obloze.Přilétali a s nimi se vracelo i jaro.Počasí bylo na mikinu a po třech deštivých dnech ani stopy.
Došel jsem na louku,čistě zelenou,posetou žlutými kytkami.
Uprostřd stál strom,kterýmu vlály větve v rytmu jarního větru.Za mnou stál černý les,který mě k sobě lákal mnohem víc,než nějaká zelená veselá louka.
Sedl jsem si a hlavu opřel o kmen stromu.Vytrhl jsem několik stébel čerstvé trávy a ze zvyku žvýkal a přemýšlel.
Koukal jsem na ten černej les přede mnou.Za mnou se usmívalo slunce,který mi nahánělo strach.
Přemejšlel jsem o Katy a přemejšlel jsem,co asi tak dělá.Jestli si tam náhodou nehledá někoho jinýho,abych nepřišel zbytečně.Snad na mě čeká....
Po dvou hodinách začalo zapadat slunce.Jeho jasnou žlutou barvu vystřídala krvavá červená a já to musel stihnout ještě dřív,než zapadne úplně.
Vylezl jsem do koruny stromu a odmotal z jedné větve silný provaz.Uvázal jsem kličku a druhý konec pevně přivázal k větvi.
Neváhal jsem ani se nerozmýšlel,vyhoupl se na větev a až mi došly síly,pustil jsem se.
"Musím to vydržet...Musím..musím to skončit..Za chvilku budu s tebou,lásko...Moc se těším,až tě zase obejmu.."Šeptal jsem potichu svou motlitbu před posledním nádechem.
V ruce jsem držel devítku a stěží si jí přiložil k hlavě..ale..
...Pomalu se mi zatěmňovalo před očima.A já jí uviděl před sebou...Jak se usmívala...jde naproti mě v těch bílým neposkvrněných šatech a natahuje ke mě ruku...
"Lásko..Pojď se mnou.."usmála se.
Sklopil jsem hlavu a v tu chvíli jsem přestal cítit veškerou bolest.Necítil jsem NIC..Byl jsem konečně VOLNÝ...
Vysvobodil jsem zbytek svojí duše z bolesti,kterou jsem trpěl celý svůj život.Všechno trápení bylo konečně pryč...
"Zlato..jsem tu s tebou..konečně..tentokrát NAVŽDY,Katy.."Vzal jsem ji za ruku.
"Miluju tě,Stevie..."Pošeptala mi do ucha.

Venku slunce vystřídal mladý měsíc..Když se setmělo,zastavili jsme se a pevně se obejmuli.Beze slov jsem i objal svými černými křídly a vzlétli jsme...Do světa beze smrti..Bez trápení..Do světa plného světla...Už jsem se nemohl vrátit..Ani jsem nechtěl..Byl jsem zase KONEČNĚ šťastný...


Erik o 6 hodin později

Kolem dvou hodin ráno mi zazvonil mobil.Rychle jsem vstal z postele a zvedl to.
"Ano?"Odpověděl jsem rozespale.
"Eriku.."Řekl starší mužský hlas.Poznal jsem ho.
"Pane Bäckersi?"Zeptal jsem se.
"Ano,Eriku..Můj syn..Steve..je...je mrtvý.."Popotahoval.
"Proboha Steve....se zabil...To neni možný..Jak..jak a kde..?!"Vytřeštil jsem zrak.
"Na louce..asi tři kilometry odsud..Já..Já.."Řekl a rozbrečel se.
"Pane Bäckersi..Je mi to neskutečně líto..Steve byl můj nejlepší kámoš..Proboha jak je to možný...To kvůli..kvůli Katy..sakra už...Strašně mě to mrzí,pane Bäckersi.."Začal jsem taky popotahoval.
"Kvůli..Kvůli Katy..?"Ozval se překvapený hls.
"Ano.."Oddychl jsem si.
"V tom případě..Tu pro tebe něco mám..Měl bys...měl bys něco vidět..Myslim..myslim , že je to určený pro tebe,Eriku.."
"Eh..cože?!"Pro mě?Proboha a co?"Udivil jsem se.
"Je tu obálka na jeho stole..Prosím přijď..co nejdříve,prosím.."Odpověděl.
"Dobře.Hned cstou do školy se stavím..Dobrou noc přeji.."Zavěsím.

Položil jsem hlavu na polštář a koukal se do černýho tmavýho stropu.Teprv teď jsem si uvědomil,že Steve už není.Ten úžasnej Steve,co všechny dokázal rozesmát a všem poradit,už neexistuje.Roztekly se mi slzy.Udělal to včera a já..já debil mu nešel pomoct...

Ráno mi zazvonil budík a celej opuchlej jsem vlítl do koupelny a smyl si zaschlý slzy ze včerejška.Pomalu se oblékl,ani se nenasnídal a doběhl k Bäckersovým.
Zaklepal jsem na dveře a po chvíli mi šel otevřít nachlup podobnej mýmu stavu pan Bäckerson.

"JIstě.Pojď dál,Eriku.."Pozval mě k sobě domů a málem usnul ve stoje.
Vyšlapal jsem po schodech a zamířil d ojeho pokoje.Na stole ležela čistá bílá obálka,která mi bila do očí už hnd po vstupu do pokoje.Rozbušilo se mi srdce a přistoupil jsem blíž.

Na obálce bylo napsaný "Já a Katy".Opatrně jsem ji rozevřel a rozložil jsem bílý papír.

"Ahoj Eriku.Myslel jsem,že to zvládnu,ale bez ní...vždyť víš,jak jsem ji miloval.Odpusť mi to prosím..Že jsem takovej srab.Udělal jsem to tak,protože jsem to tak cítil.Teď jsem určitě už zase s ní,Eriku.Koukám se na tebe seshora,společně s Katy.Budu tě všude doprovázet,brácho.Prožili jsme spolu tolik let a nikdo jinej mi pomoct nemohl tak,jak jsi pomáhal ty mě.Ale tady si musím pomoct sám,chápeš mě...
Napadlo mě,že bys aspoň chtěl vědět,jak to bylo.Víš,jen že Katy je mrtvá...řeknu ti to dopodrobna..Jen se pohodlně usaď,bude to trocu na dýl.."

Posadil jsem se na jeho postel a četl dál.

"Ten den..jsme jeli na louku.Spolu,jen my dva.Byl srpen,nádherné letní počasí.Měla na sobě bílé bavlněné šaty s volánky.Černé vlasy jí vesele tančily ve vzduchu,když jsme po louce běhali jak malí.Byl jsem tak unesen,že jsem za ní běhal po celé louce a ona se smála.Utíkala přede mnou a byli jsme jak malý šťastný děti,co se naučili běhat...

Tam uprostřed té louky...stál strom...Úplně sám,uprostřed té zelené trávy se žlutými kytkami,které jsem jí tenkrát strčil Katy do vlasů a ona vypadala jako víla.
Sedli jsme si k němu a opřeli se o kmen.Šeptal jsem jí své city do ucha...nádherně se usmívala a tulila se ke mě..Tváří se mi otírala o krk a já ucítil tu vůni jejích vlasů...
Koukali jsme se,jak postupně zapadá slunce..Jeho krvavá barva se nám odrážela v očích.Zavíral jsem oči a usmíval se.Půjčil jsem jí svojí bundu a něžně se dotýkal jejích rukou.
"Ty hajzle!"Ozvalo se za námi.
Prudce se otočím,až mi rupne v šíji a vidím,jak se k nám přibližuje její bratr.
Šel rychle,na prstech boxer a vypadal hodně naštvaně,až byl rozzuřený.
"Ty čuráku!Zmrde jen pojď!Sem tě dvakrát varoval,že jestli se ještě jednou dotkneš mý sestry,rozmlátim ti hubu!Potřetí tě varovat nebudu,ty přecitlivělej blbečku!"Opakoval stále dokola a pořád se přibližoval.
Vstal jsem a šel naproti němu.
"NÉ!Stevie nedělej to!"Zadržela mě za ruku,ale já se jí vyhnul a šel dál.
Rozběhl jsem se k němu a vrazil mu pěstí.
"Já Katy miluju!A Zastanu se jí,ikdybych měl chcípnout!NIKDO mi nezabrání v tom,abych ji miloval!Ani ty,ty buzerantská gorilo!"Zařval jsem vstříc a začal do něj bušit pěstma.
Na oplátku mi vrazil do nosu,až mi začala týct krev a zatemnilo se mi před očima.
"Seš slabej,zmrde,tak kam se cpeš!"Začal se mi posmívat.
Utřel jsem si nos a začali jsme se naplno rvát.Katy k nám přiběhla a začala nás oddělovat.Prosila,ať ho nechám na pokoji.
"Nelez sem kurva už!!"Strčil jsem do ní,až spadla a rozbrečela se.Koukala se na to,jak dokopávám Krise a jak mu docházejí síly.

Ta se zvedla a s pláčem běžela pryč.Já jsem pořád kopal do Krise a teprv po chvíli,až byl skoro v bezvědomí,jsem si všiml,že tu schází Katy.
Někde v dálce jsem uslyšel křik a motor,smyk,náraz a houkačky auta.

Rozběhl jsem se po úzké cestě mezi loukou a černým lesem a celej v krvi doběhl na silnici.Tam kousek ode mě stála sanitka.Z posledních sil jsem tam doběhl a jen doufal,že to není Katy.
Kolem těla stál houf lidí.Prostrkal jsem se mezi nimi dopředu a uviděl Katy,jak mi leží pod nohama...MRTVÁ.

Oči měla ubrečený,ve tváři zoufalství.Klekl jsem na kolena a podepřel jí hlavu.Začal jsem hystericky brečet jak malý dítě.Vlasy měla slepené krví a celé bílé šaty od hlíny.
"KATY!LÁSKO!NÉÉÉ!!!"Řval jsem.
"ODEJDĚTE VŠICHNI PRYČ!VYPADNĚTE!!SLYŠÍTE?!!"Odháněl jsem lidi a ti po chvilce mýho křiku ustoupili a rozešli se.
Potom dokulhal Kris.Odkopl mě a padnul ke Katy.Oba dva jsme brečeli a brečeli...

Katy zajelo auto.Když s pláčem utíkala,měla zaslzený černý oči,který jí znemožnily vidění.Zakopla a upadla.Ležela uprostřed silnice,pěstmi bušela do střepů a brečela,nevnímala nic.Po silnici jel stodvacítkou ožralel chlap.Katy nestihla uhnout,natož aspoň vnímat,že jede nějaký auto.Stihla jsem zařvat před posledním výdechem.Ten chlap potom zabočil a narazil do stromu a zabil se.

Eriku...mrzí mě to...Na jejím pohřbu jsem jí přísahal...že za ní přijdu...Prosím pohřbi mě vedle ní...Neustále jsem viděl její úsměv,chyběly mi její rty...pořád jsem viděl,jak jí podpírám rozbitou hlavu...ztratil jsem ji..kvůli svojí vině...Eriku,brácho...MÁM TĚ STRAŠNĚ RÁD...ale jí..Miluju...Nemůžu bez ní..Ta bolest..pocit viny...nenávist k sobě..mě užírá...Musím jí najít..Ona na mě čeká...Musím jí ještě jednou říct,že ji miluju...

zapomeň na mě...Nechci tě trápit svým osvobozením z tohole světa...K obálce jsem přiložil naši poslední společnou fotku..nech si jí..Sbohem,Eriku...
Mám tě rád."

Rozbrečel jsem se a svíral ten papír v rukou.Byl jsem tak nasranej na sebe,že jsem mu v tom nezabránil.Brečel jsem jak malý dítě asi půl hodiny.Po dvaceti minutách za mnou přišel pan Bäckerson a pouštěli jsme slzy oba.Ten den jsem nešel do školy a šel jsem zažizovat pohřeb společně s panem Bäckersonem.
O tři dny později se pohřeb konal.Pohřbili jsme ho vedle Katy,jak si přál.Ten den se tam shromáždilo hrozně moc lidí,od Stevových kámošů,až po příbuzné Katy.Stál tam i její bratr.
Před ukládániím hrobu jsem si stoupl před hrob a pronesl" Steve..Měl jsem tě moc rád..a nezapomenu nikdy na naše chvíle a hlášky,který jsem zažil jen s Tebou.Byl jsi mi opravdovým přítelem,kterýho už mít nikdy nebudu.Rozhodl ses tak,je to tvá volba...Přeju ti,aby ses s Katy měl moc dobře...M..m...mám tě...r...rád,Steve...S..Sbohem.."A hodil jsem tu obálku i s dopisem do hrobu,který se poté začal zakopávat....a s ním i všechny vzpomínky....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ElaMi ElaMi | Web | 17. června 2009 v 20:36 | Reagovat

toto bolo dosť smutné :-( ten začiatok ma dostal, som myslela, že sa na tej lavičke zastrelil. no ale aj síce to bolo smutné, ale aj romantické. tak milovať je fakt sila. a ešte k tomu, kedˇ ťa žerie svedomie..to nikdy nedopadne dobre..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.