Jsi blázen 1.díl

11. června 2009 v 22:48 | KiZz, 5.4.09 19:49 |  Jsi blázen
.....autorka.....
Jsem nemálo nasraná,protože jsem to psala a najednou se mi přehřál notebook,protože ho mám na klíně a na klíně mám deku,přes kterou to moc nepropouští....takže to úplně celý píšu znova...
Kdybych měla shrnout ve třech větách,o čem jsem psala na úvod,řekla bych, že jsem nad sebou hodně přemýšlela...
Dospěla jsem k tomu,že se zabývám úplnýma blbostma,kráčím jako zombie bez jediné známky života,je se mnou příšerná nuda a jsem do sebe uzavřená. To se teď musí nenávratně změnit...
Začala jsem znovu psát a už se od toho jen tak neoddělím,protože psaní je něco jako moje druhá polovina....

Byl večer.Seděla jsem na posteli a prohlížela si fotky ze svého dětství.Na některých fotkách ani nebylo poznat,že jsem to já.Po chvilce,když jsem s ekoukala na jednu šílenou fotku,kde se křením,ale bez půlky zubů,mi zapípala esemeska od Alexe.
"Ahoj kote,jak se mas ? Co dnesek ? Cos dostala z ty seminarky ? Miluju te zlato,vis to. =)"
Sesula jsem fotoalbum z klína a odpověděla mu,že se mám v pohodě a že seminárku jsem měla na výbornou.S úplným klidem jsem fotoalbum uklidila zpátky do poličky,zhasla světlo a lehla si na postel.
Koukala jsem se do stropu a přemýšlela tak o ničem,o svém životě,jaký teď je.Čas ubíhal pořád stejně,vše bylo jak mělo být,ale jediný,co se mi nedařilo,je usnout.
Převalovala jsem se na posteli a nemohla usnout.Bylo mi buď pořád horko nebo zima,nebo jsem si vzpomněla na nějakou věc,kterou musím ještě udělat.
Někdy kolem půlnoci jsem uslyšela nějaký skřípot odzdola.Pozorně jsem se zaposlouchala,ztuhla jsem a přitiskla si peřinu až k bradě.
"Klid,jen klid..to nic není."Uklidnila jsem se,uvolnila své napětí a snažila se znovu usnout.
Podařilo se mi to až za dvě hodiny,kdy už jsem měla vážně nervy.
Moc dlouho jsem ale nespala.Probudilo mě sténání odshora z ložnice rodičů a škrábání po stěnách.
Normálně bych si řekla,že je to Bukky,náš pes,ale ten nám před rokem zemřel a znovu jsem začala pozorně poslouchat.
Venku už začalo pomalu svítat,mohlo být kolem páté ráno,ale mě ten pocit pořád neopouštěl.Vstala jsem a potichu,po špičkách jsem vykročila nahoru po schodech.Sem tam zavrzalo prkno od podlahy z osmdesátých let,které už vypovídalo značné stáří.
Stoupla jsem si před lehce pootevřené dveře a váhala.Najednou mým tělem proběhl hnusný pocit a začaly se mi potit ruce.
Zhluboka jsem se nadechla a stiskla kliku.Po špičkách,potichu,jsem vykročila vpřed.
"Jsi fakt naivní...vždyť určitě něco jenom spadlo..nebo se it zase něco zdálo. A ty se teď běžíš k rodičům vyplakat se svým strachem.Ach jo."Řekla jsem si pro sebe.

Všimla jsem si dokořán otevřeného okna,a zamyslela jsem se nad tím,jeslti je normální,že moji rodiče,kteří nikdy nespali s otevřeným oknem,náhodou nezměnili názor na spánek s čerstvým vzduchem ála chřipka v létě.

V pokoji vládlo namodralé světlo,ale přesvědčilo mě,že to co vidím,určitě není žádná iluze,ale realita.Zrychlil se mi dech a sevřelo se mi srdce.

"Ne..ne..tohle nemůže být možný..oni jen určitě spí a to namodralé světlo je jen optický klam...až se rozední,nic tam nebude..."Uklidňovala jsem se.

Roztřásly se mi ruce a vykročila jsem vpřed.Jasně jsem slyšela svůj tlukot srdce.

"Určitě spí...oni musí spát..proto nebudu křičet..abych je nebudila..."říkala jsem si pro sebe,i když jsem cítila,že to co říkám,jsou jen pitomý kecy.

Odkryla jsem z táty deku.
Měl krví potříštěný obličej,jasně svítivé,ale bez známky života oči a pootevřenou pusu,jako kdyby před koncem ještě sípal.

Tiše jsem zasténala a snažila jsem se být v klidu.
Opatrně jsem ho znovu zakryla dekou a snažila se potlačit zvracení,které mnou převládalo.Kolenem jsem se opřela o roh postele,abych se nedotkla bezvládného těla mého otce a dotkla se ramene matky,která ležela na boku otočená zády a tím to vypadalo mnohem hůř.
Přetočila jsem ji a ucukla jsem,jak kdybych sáhla na rozpálenou varnou desku.
Máma byla pobodaná nožem do hrudníku,nejspíš byla zabita ve spánku,nemusela se trápit.Úplně jsem ztratila naději,že žijou a vykřikla jsem na celej barák......


Vzbudila jsem se někde v bílý místnosti.Září jsem skoro oslepla.Viděla jsem jen prázdnej strop,kterej mi naháněl domění,že URČITĚ nejsem doma.
Prudce jsem vstala až se mi zatočila hlava a rozhlídla se kolem.Jen prázdný bílý stěny.Jedno okno.Jedny dveře.Dvě postele.Na jedný omámeně sedí nějakej dlouhovlasej kluk.Vedle mojí postele stojí paní v bílém plášti,s rudou rtěnkou a blonďatými vlasy sčesané pod nemocniční čepičkou.Něco si zapisuje do desek a ničeho si nevšímá.

"Kde..kde to jsem..?"Zeptala jsem se do neznáma.
"Nic se vám nestane.."Odpověděla suše a ani ke mě nezdvihla oko.
Najednou se mi vybavilo,co se stalo dnes v noci.Koukla jsem se na své ruce,které se mi začaly třást.
Byla jsem v nemocnici,neměla jsem ani nejmenší ponětí,co se se mnou děje,kde to jsem a jak jsem se sem dostala.
"Oni..oni jsou..mrtví..."Zamrkala jsem na prostest slzám a koukala se na své dlaně,na kterých jsem ještě pořád cítila vychladlou krev svých rodičů.
Přestala jsem dýchat a konečně mi došlo,že tu už nejsou.Sevřelo se mi srdce a najednou jsem pocítila ztrátu.
Na místě jsem se rozbrečela a bylo mi úplně jedno,jak se na mě dívá ta ženská a ten kluk,který se na mě psychopaticky díval.
"Kdy..kdy mě propustíte.."Vykoktala jsem po chvíli,až jsem se uklidnila.
"Musíme vám udělat testy..."Řekla nepřítomně a pořád něco zapisovala.Potom se otočila a nabrala do injekční stříkačky nějakou fualovou tekutinu,která jen čekala,až se zakousne do nečího zadku.
"Ale já jsem zdravá..nemám žádný zlomeniny..ani chorobu...pusťte mě ven...nepatřím sem.."Zavrtěla jsem hlavou.
Dostala jsem panický strach a rozšířily se mi zorničky v očích.Zrychlil se mi dech a já neměla vůbec ponětí,co se to děje.
Podívala jsem se střídavě asi dvacetkrát na tu suchou ženskou a na toho kluka,kterýmu mohlo být sedmnáct.
"Bože..to je jak u debilů...PUSŤTE MĚ VEN!"Zařvala jsem na celý pokoj a začala kolem sebe hystericky kopat.
"Co se to děje ?"Zeptal se třetí hlas.
Všichni tři jsme se podívali směrem ke dvěřím,ve kterých stál doktor a tvářil se nechápavě.
Cítila jsem se tak bezprávně,jako pes,který nemůže mít vlastní názor.
Potřebovala sem se vyřvat a to nahlas a přesvědčit se,že tohle je jen sen.Že já ležím u sebe v posteli a žádná vražda mých rodičů neexistuje.
Jsi na nějaký posteli,sama,bez rodičů,nevíš,jak ses sem dostala,zírají na tebe tři páry očí a ty vůbec netušíš,co máš dělat.
Znovu se mi viditelně zotřásly ruce,samy od sebe,jako kdyby mi bylo stodevadesát,nebo bych byla těžká závislačka na drogách a právě dostávám absťák.
Och bože..
KŘIK.

Ano...byl to jen sen...Musel to být sen...Po výkřiku se mi zatemnilo před očima...Začalo se mi úplně všechno ztrácet...

Vzbudila jsem se večer.První,co jsem zaregistrovala,byla štiplavá bolest v ruce.Čerstvý vpich.Uspali mě. Takže jsem opravdu v nemocnici.Spíš na psychiatrii.

"Máš hlad ? před hodinou byla večeře."Slyšela jsem asi tři metry od sebe.
"Eh..jo.."Řekla jsem trochu zmateně.
Ten kluk doběhl a přivezl s sebou doktora,kterej mi přinesl nízkotučnou večeři na kolečkách a potom beze slova odešel.
"Och,luxus na psychiatrii.."Dodala jsem jízlivě ještě před tím,než zabouchl dveře.
Znechuceně jsem odsunula talíř od sebe a položila ho znovu na nemocniční stolek.Napila jsem se ze sklenice limonády a otřela si pusu o rukáv nemocniční košile.
"Tu dávaj jen občas.Važ si jí."Mrkl na mě ten kluk.
"Je taky hnusná."Odsekla jsem a zbytek sklenice vylila do zeleného poblijonu na bílém cosi.
Ten kluk se začal smát a já s ním.
Po chvíli se mě zeptal,jak se vlastně jmenuju a proč tu jsem.
"Sarah...ale proč tu jsem,to nevím ani sama .."Pokrčila jsem rameny.
"Můžu ti říkat Sérka?"Podal mi ruku.
"ha ha ha."Pozdvihla jsem uraženě obočí a složila ruce v bok.
"Dobře..já to tak nemyslel..promiň,Sarah.."Nabídl mi znovu ruku.
"Kdo seš vůbec ty?"Zeptala jsem se nedůvěřivě.
"Fabi..."
"Můžu ti říkat Fabrika?"opáčila jsem jízlivě.
Stáhl ruku a zavrtěl hlavou.
"Ne.Řikej mi Maxa."Sklopil oči a najednou působil jako drsňák.Všimla jsem si jeho vypracovaných svalů.
Začali jsme si nenuceně povídat o svých zájmech.Sedli jsme si k němu na postel a navzájem se vyptávali na základní věci.
Maxa rád jezdí na kole,skládá depresivní texty,hraje na kytaru,bere drogy a popíjí alkohol.Pochlubil se mi posledním výkonem - vypil sedm piv a skončil v nemocnici.

Fabi byl dlouhovlasej,zelenookej kluk,s piercingem v obočí,černým triku nějaké metalové skupiny,černých maskáčích,pár řetězů a ortopedických pantoflích.
"Ti sráči mi sotva dovolili desetinu toho co normálně nosim.Glády maj pěkně v sejfu"Dodal se smíchem.
Jeho upřímnej,veselej a příjemnej smích dokázal rozveselit každýho úplně snadno.Byl neskutečně veselej,na všechno měl svý názory,za kterými si pevně stál.Na první dojem vypadal jako arogantní drsňák,alkoholik a feťák,oddanej chlastu,kytarám a metalu,ale jakmile jsem s ním promluvila dvě slova,byl úplně v pohodě.
Bylto ujetej metalista ,kterej mi pořád povídal o svých zážitcích a zaháněl nudu,která u nás vládla,jakmile nemluvil.Normálně jsem ukecaná,ale když se s někým poznávám,úplně ztratím řeč a občas promluvím "Hm".

Každou chvilku jsem se otáčela ke dveřím,kdyby tam náhodou nestál doktor,kterým řídobu říkal Maxa "hočešápiš".Jasnej důvod,proč jim tam říká,mi ale neujasnil.Ale mě to přišlo v tu dobu hrozně vtipný.

Za půl hodny tomu tak bylo,najednou se otevřely dveře a v nich stál celej štáb doktorů.Někteří měli desky nebo alespoň svazek papírů,někteří drželi lahvičky s práškama a většina stála jen tak bez ničeho,asi amatéři,kteří se šli podívat na totálně zmatenou holku.

Schoulila jsem se do klubíčka do rohu a modlila se,aby mi zas nepíchli sedativa.
"Nechte mě bejt..!Jděte PRYČ!"Křičela jsem a zacpala si uši.
"Nic se vám nestane..jen vám uděláme testy a pustíme vás domů..."Řekla suše ta bloncka,která mě minule uspala na bůhvíjak dlouho.
Neměla jsem ani ponětí o čase,ani o místě,ani o stavu,byla jsem zmatená a nevěděla,co mám dělat.
"Nevěřím vám..!Jděte pryč!Jsem zdravá!"Křičela jsem jako malý dítě a znovu kopala do všech stran.
Dva doktoři mě popadli za ruce a táhli mě přes celou dlouhatánskou chodbu do nějaké místnosti.
Oni byli zticha,bylo jim všechno úplně jedno,tvářili se úplně chladně a táhli hysterickou holku za ruce násilím do nějakýho pokoje.
Zavřeli za námi dveře na několik zámků.
Místnost byla dočista prázdná.Jen šedivé tmavé zdi bez oken,uprostřed jeden stůl a dvě židle přikované k zemi,kdyby náhodou někdo chtěl zaútočit.
Posadili mě na židli a udělali kolem mně rozestup,abych nikam neutekla.
"Co..co...jaký testy..."Vydechovala jsem.
Snažila jsem se uklidnit,měla jsem příšernej strach z té zelené injekce,kterou mi každou chvíli píschnou do žil a já zase usnu.
"Co..co mi chcete udělat..."Zeptala jsem se na další otázku.
Ale ta bloncka si jen něco zapisovala,nikdo mě nevnímal,bylo tu příšerný ticho.
Začala jsem se nedůvěřivě rozhlížet,Srdce mi tlouklo a zvýšil se mi srdeční tep a tlak na maximum.Roztřásly se mi ruce,dýchala jsem v rychlých a krátkých intervalech,všechno se kolem mě točilo a z doktorských obličejů se začaly stávat zrůdy.Nenávistně a neřátelsky se jim leskly oči,cítila jsem jejich chtíč,chtěli nade mnou získat moc,probodávalo mě dvanáct doktorů pohledem.Najednou ze zdí začala opadávat omítka,pod šedivou barvou byly zrezlý sklepní zdi,ze kterých vystupuje mlha,všude byl cítit hnilobný pach a najednou se všechno začalo točit šílenou rychlostí.Zamotala se mi hlava,najednou se mi třáslo celé tělo.
Na svém krku jsem ucítila silné ruce jednoho doktora,jak mě škrtí.Snažím se bránit,ale nejde to,on je příliš silnej a já ztrácím přehled o tomto světě.

Všechno zmizelo.Žádný zdi,žádný ksichty,žádný ruce,žádná mlha.A jen štiplavá bolest do ruky a štáb doktorů,jak se na mě nechápavě dívají.
"Halo...jste v pořádku?"Uslyšela jsem hlas,který se začal s postupem času mutovat,jako kdyby ztrácel baterky.Najednou se to začalo ozývat znova a znova,jako nepřetržitá ozvěna.

Bylo tu hrozný ticho,nikdo ani nepípl a po celé místnosti šel slyšet jen tlukot srdce.
"Cítíte ztrátu ?Cítíte...cítíte..cítíte..títe...te..."Ozývalo se pořád dokola.
"NÉÉÉ!!!!NECHTE MĚ BEJT!"Zařvala jsem a práskla dlaněmi do stolu.
Vstala jsem,vyčítavě a zároveň zuřivě jsem se dívala na doktorku a zhluboka dýchala.
Dva doktoři mě posadili zpátky.
"Ptám se naposledy.Cítíte ztrátu?"zopakovala znovu a pomaleji.
"A jak ji kurva nemám cejtit?!?"Vstala jsem a znovu práskla dlaněmi o stůl. a tentokrát jsem se k ní naklonila.
"ZABILI MI MATKU!ZABILI MI OTCE!Viděla jsem jejich smrt!Držela jsem jejich bezvládnou hlavu bez duše a mám hopkat radostí?!"Ukazovákem jsem se dotkla jejího nosu a pohdravě na ní křičela nesmysly.
Doktorka se naklonila dozadu a stáhla ramena.
Štáb hočešápišů mě znovu stáhli na zadek a tentokrát mě přímo tllačili k židli svojí silou.
Doktorka si začala něco zapisovat a přitom kroutila hlavou.
"Myslíte si,že jste normální?"Položila mi další otázku a nasadila si brýle blíže k očím.
"Co je to za stupidní otázku ! ASI ne jak vidíte !"Odsekla jsem.
Chvíli bylo v místnosti úplné ticho.Všichni byli v klidu. Jen já jsem měla hysterický záchvat.

Uklidnila jsem se a zhluboka se nadechla.Pozdvihla jsem obočí na doktorku.
"Dobře dobře.."Zavrtěla hlavou.
Potom ji zdvihla,naposledy se na mě koukla a mávla rukou ....
...ZATEMNILO SE MI PŘED OČIMA.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.