Jsi blázen 2.díl

11. června 2009 v 22:49 | KiZz, 22.4.09 12:41 |  Jsi blázen
"Heleď...Sarah..jsi..jsi v pohodě..?"Mávl mi někdo rukou přes obličej.
Měla jsem otevřený oči a zírala jsem někam do neznáma.
"Sarah..naháníš mi strach...Koukni se na mě.."Řekl po chvíli znovu.
"Musim..musim odsud odejít...rozumíš mi...nemůžu tady bejt..tady zešílim.."Prohlásila jsem po chvíli nepřítomně.
"Co se stalo ?"Sedl si ke mě na postel.
"Musíme odsud zdrhnout..nemůžeme tady bejt..Je to tady na hovno..daj ti jenom oblbováky a ptaj se tě na nesmyslný otázky..Nemůžu tady zůstat...nemůžu.."Odpověděla jsem.
"Dobře...půjdu s tebou..Dostanu tě odsud..I kdybych byl na vozejčku."
"Díky.."Usmála jsem se a pohladila ho po tváři.
Chvíli bylo ticho,jen jsme se koukali na sebe.
"Jak to vlastně chceš udělat..?Útěk odsud by byl smrtelnej.."
"Neboj...vím jak na to.Nezdrhám odsud poprvý,věř mi."Řekl a naklonil se ke mě a pošeptal mi cosi do ucha.
"Ahá..tak fajn..večer.."Mrkla jsem na něj a nemohla se dočkat,až bude deset večer.

Den ubíhal příšerně pomalu.Žádný doktor se naštěstí neobjevil,nechali nás na pokoji.Jenom nám donesli oběd a vypustili nás na chvilku na procházku pod dohledem.
"Budem dělat,že o nic nejde...jasný.."Pošeptal mi do ucha a já přikývla.

Procházeli jsme se a bavili se o ničem.Venku foukal slabý vánek a bylo teplo.Sedli jsme si s Maxou na lavičku a začali si povídat.
"Kam..kam vlastně půjdeme ?"Zeptala jsem se ho. "Vždyť ani nemáme kam jít."
"Neboj zlato..Vim,co dělám."Ujistilmě.




Večer,když se začalo stmívat,jsme jen čekali,až odbije deset hodin.Nikdo nic nepodezříval,všichni si stejně myslí,že jsme blázni.
Leželi jsme každý ve svý posteli a četli si hudební časopisy Fabiho.K tomu nám hrála poněkud šílená kapela z repráků,nad kterou jsem zavírala oči,ale Maxa si ty kytary užíval.
"Jak to můžeš poslouchat proboha?"Pozdvihla jsem bechápavě obočí.
"Pochopíš někdy časem.."Odbyl mě a víc jsme se nebavili až do půl desáté.

"Konečně..pojď...je načase..."Pošeptala jsem a zavřela časopis.
Maxa vytáhl z pod postele bílej doktorskej plášť,kterej používal,když se potřeboval nutně sám projít.
Vypl repráky,stáhl si vlasy do culíku a oblíkl si na sebe staromódní pletený svetr.
"Dobře...jdu na to.."Řekl a vyšel ze dveří.

Sevřelo se mi srdce a čekala jsem,až přijde.Náš plán nám měl vyjít,o tom se nedalo pochybovat.Nacpala jsem polštáře pod deku a vytvarovala ho do těla.přistoupila jsem k oknu a pozorovala noční oblohu.
"Kde se fláká?Už uběhlo deset minut.."Přešlapovala jsem nervózně z nohy na nohu a sledovala vterřinovou ručičku na hodinkách.
Uběhlo dalších dvacet minut a Maxa nikde.
"Snad se nic nestalo...Nebo mohl zdrhnout beze mě..To je pěknej podrazák.."
Někdo zaklepal na dveře.
Doktor.

"Dobrý večer,Sarah..."Usmál se škodolibě.
"Co mi chcete zase ?!"Zabručela jsem vztekle.
"Jen několik testů..pojďte se mnou.."Natáhl ke mě ruku.
"Tak na to zapomeňte...to neudělám..Minule a předminule jste mě uspali...nechci to zažít znova..."Zavrtěla jsem hlavou a couvla o pár kroků dozadu,jak se ke mě doktor přibližoval.
Jemně mě vzal za ruku a posadil mě na postel.
"Nic se vám nestane...Už do vás nebudeme cpát sedativa,pokud budete v klidu."Řekl pomalu.
"A co mi chcete.."
"Jen na odvykací kúru..."
"Na jakou odvykací kúru?Jste si mě s něčím spletli ne ?Já nejsem na ničem závislá!"
"Ne,my vás potřebujeme odvyknout od smrti vašich rodičů."
"Jakých rodičů?Já rodiče nemám!Jsou MRTVÍ!"Vymkla jsem se mu z rukou.
"Ne,vaši rodiče nejsou mrtví.To vy je tak vidíte.Pojďte,přesvědčím vás."
"NE!Mí rodiče jsou mrtví...nevěřím vám...nejsem na ničem závislá já jsem já!Pusťte mě odsud!"Zařvala jsem vztekle.
Najednou do pokoje znovu přišel celý štáb doktorů.Popadli mě za ruce a znovu mě táhli do tý místnosti.
"NÉ JÁ TÁM NECHCÍ!"Křičela jsem na celý lesy a začala kolem sebe kopat nohama.
Po několika sekundách se mi podařilo vymknout z jejich spárů.Utíkala jsem směrem k východu,kde naštěstí nikdo nestál.
Otevřela jsem dveře a vyběhla na zahradu.Už mi pomalu docházely síly, ale musela jsem uběhnout ještě kus cesty, abych byla konečně volná.
Nikde jsem ale neviděla bránu, nikdo na zahradě nebyl. Doktoři mi byli už v patách, zazmatovala jsem a běžela k dvoumetrové zdi. Už jsem pochybovala, že odtud uteču, ale pocit ve mě byl mnohem silnější a začala jsem se škrábat po stěně nahoru.
"Stůj!"Zařval někdo za mnou.
Prudce jsem se otočila, až mi ruplo v šíji a rozbušilo se mi srdce. Najednou se mi všechny pochyby vyplnily.
Dobelhal ke mě a svázal mi ruce do pout jako vězně. Úplně omráčená a udýchaná jsem šla tam,kam mě nesl. Už mi bylo všechno jedno. Maxa se na mě vysral, nejspíš zdrhnul sám a mě tady nechal. A já naivka mu ještě pomáhala s útěkem.
Začala jsem se smát sobě i jemu. Ten doktor se na mě otočil a pozdvihl obočí. Pootm jen zavrtěl hlavou a šel ještě rychlejším krokem než dosud.
Doslova mě vykopnul na nemocniční chodbu, jak kdybych byla kus hadru.
"Já si ji už převezmu. Dovedu ji do kabinetu, kde se o ní postarám.Kdyžtak běž za někým dalším."Řekl jeden doktor,který šel naproti nám.
Koukala jsem se do země a nechala sebou manipulovat, jak se mu zachtělo. Kdyby mně teď hodil o zeď nebo do ohně, nevadilo by mi to, protože jedinej útěk se mi nepovedl a nakonec odtud to stejně ani není možný.
Ten chlápek mě vedl do mýho pokoje, posadil mě na postel a zeptal se mě "Kde máš věci?"
Poprvý jsem zvedla nahoru hlavu a nechápavě se na něj podívala.
"No konečně.To ti to trvalo."Oddychla jsem si.
Vstala jsem z pod postele vytáhla igelitku s mýma věcma. Maxa mi podal bílej doktorskej plášť a vyšli jsme z pokoje na chodbu.Teď už jen zbývalo,aby nás nikdo nepoznal ani neviděl.
"Ajaj...vetřelci naproti nám."Řekl Maxa a zrychlil krok.
"Achluofobie vzniká nejčastěji v dětství, ale může se projevit i v dospělosti, či značném stáří. Tato choroba může přepadnout opravdu kdekoho."
"Ach ano, měla jsem pacientku s achluofobií. Doteď se s ní pořádně nevyspořádala..."
Doktoři si nás naštěstí nevšimli, diskutovali o svých pacientech a o tom, kdo půjde po směně na golf.
"Cos to proboha kecal?"Zeptala jsem se ho,hned jak jsme zašli za roh.
"Achluofobie je strach ze tmy.Měl jsem ji jako malej prcek.Od tý doby si ten název docela i pamatuju.Vždycky zabírá na tyhle idioty." Mrkl na mě.
Paní vrátná a hlídač na nás jen kývli a propustili dál bez optání. Venku byla už příšerná tma a docela i zima.
Vyšli jsme na zahradu a stejně pomalým krokem jsme šli po klikaté cestě,která vedla k vysoké kovové bráně, kde byl náš cíl.
Všude stály skupinky mladých studentů z fakulty.
"Co ti tady proboha dělají?"Pozdvihla jsem obočí.
"Nejspíš mají přednášku a tím líp.Kdyby se za námi teď rozběhli,nikdo by nás tady v kupě těhle budoucích bláznů ani nepoznal."
Překročili jsme nenápadně práh psychiatrie a odbočili doleva,kde byly stromy.Potom jsme se rozběhli a u popelnic ze sebe strhli pláště.
"Tak a teď kam?"
"Důvěřuj mi.A pojď."Vzal mě za ruku a potom mě asi hodinu vedl temnými uličakmi mezi zastaralými domy.Tramvají jsme dojeli do ještě většího zapadákova, kde se nacházely bordely, zapadlé kavárny, jedno fitness centrum z komunistický doby a hlavně prosprejované basktballové hřiště, na kterém si nikdo nezahrál už pěknou řádku let.
"Bože Maxo..co tady děláme.."Vytřeštila jsem oči.
Stiskl mi pevněji ruku a tiše mě políbil na tvář. Potom se odtáhl a vyhoupl mě na vysokou posprejovanou zeď, za kterou se nacházela velká opuštěná garáž, před kterou stály dvě luxusní káry a opodál blikala na jedno světlo rozbitá škodovka. Z garáže šla tlumeně slyšet tvrdá hudba, kterou poslouchal Maxa.
Otevřel dveře od garáže a táhl mě alkoholem a drogami páchnoucí garáží, ve které se pravděpodobně odehrával večírek černejch slepic.
Po několika sekundách na mě zbystřili zrak jak dlouhovlasá, kudrnatá plavovláska s tmavším melírem,lesklou diskantskou bundičkou a podpatky na sto metrů, kráčí s černou slepicí s rukou v ruce.
Zpotily se mi ruce a přitiskla jsem se k Maxovi. Ti lidé mi naháněli ještě větší strach, než šedivá místnost na psychiatrii.
Vyšlapali jsme nahoru po schodech, kde se už pravděpodobně nacházel normální barák, s normálními pokoji a normální atmosférou a normálním zápachem bez nenormální hudby.
Maxa zaklepal na dveře, které byly polepené nálepkami s lebkami a různými sprostými hláškami a pravidly, že tudy nesmí žádnej hoper, aby se tu náhodou nepochcandil.
Zatáhl mě k sobě dovnitř, kde poblíže u okna byl stůl,kolem kterého seděly další černé slepice a kohouti, kteří drželi v rukou rum a docela se smáli.
Najednou bylo úplný ticho.
Schovala jsem se za Maxu.....


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.