Nezapomeň..nezapomenu.

11. června 2009 v 18:44 | 13.2. 2009 KiZz |  Jednorázovky
Myslím, že k tomu nepotřebujete komentáře....


"Zlato..heleď..víš co je dneska ?" Ptám se Toma.
"ehm..ne ?"usmál se rozpačitě a začervenal se.
"Myslela jsem...že to víš.."Sklopila jsem hlavu a uhnula pohledem.Koukala jsem se na malé dítě,jak se usmívá a obouma ručkama svírá matčinu ruku,která zrovna telefonovala a dítěte si nevšímala.Sáhla jsem si na břicho.
"Vždyť víš..NIKDY bych nemohl zapomenout.."Objal mě kolem pasu a koukl se mi do zklamaných očí.
"A..a..co tedy...?"Stáhnu ruce do zadních kapes u kalhot.
Vytáhne mi je a přitiskne si je ke krku.Zavře oči a pošeptá "Třiadvacetkrát jsem nezapomněl.Proč bych měl zapomenout na dvacetčvrtý výročí,který je nejdůležitější?"
"Já...nevím.."Vykoklata jsem a znovu uhla pohledem k dítěti.
"Zlato..pojď..Něco pro tebe mám.."Usmál se a vedl mě za ruku neznámo kam.
Nastoupili jsme do tramvaje a jeli přes poloprázdné náměstí.
Bylo odpoledne,šestého června.Venku svítilo slunce.
Po chvilce jsme vystoupili a vedl mě velkou zahradou plnou okrasných barevných květin.
"Tu..jsem ještě...nebyla..."Rozhlížela jsem se do korun vysokých zelených stromů.
Stiskl mi pevněji ruku a vedl mezi stromy,které si mezi sebou šeptaly pomocí letního teplého vánku.
Došli jsme až na konec zahrady k plotu.
"Tome...Ale tady..to nejde..Jsme v cizí zahradě...A to nejde.Pojď pryč."Odmlouvala jsem.
"Vicky..neboj.Jen přelezeme plot a jsme skoro tam.Jen vydrž a nic neříkej."Odpověděl.
Pomohl mi přelízt plot a za ním bylo ještě více stromů.
"Ale to jsou .. třešně .. "Rozhlédla jsem se kolem.
"Však já vím...Vím,že je máš hrozně ráda..ale proto tu nejsme."řekl.
"Ale.."Znérvózněla jsem,ale Tom mě přerušil.
"Žádný ale.Pojď."Odsekl.
Nelíbilo se mi jeho chování a tak jsem se zastavila na protest.
"Vicky...promiň..ale je to důležitý.."Vzal mě prosebně za ruku a zase vedl někam do neznáma.
"Kdy tam budem?Zeptala jsem se,ale odpovědi jsem se nedočkala.Po chvilce mi to došlo samo.
Stáli jsme před bílým domem,který patřil jeho dědečkovi,který po něm zdědil,když zemřel.
Stáli jsme v zahradě,kde na každém kroku stál keř s malinami.
Zamířili jsme do dřevěného,bíle přelakovaného altánku,kde jsme se posadili na lavičku.
"Proč...proč tu jsme..?"Zeptala jsem se podezíravě.
"Tady...jsme se seznámili..poprvé se viděli,pamatuješ....Bylo to před dvěma a půl letyTenkrát pršelo a my jsme měli rodinný večírek našich rodičů a prarodičů.Tví rodiče...spolupracovali s mými..Byli přátelé,pamatuješ...Tenkrát jsi tu seděla v těch bílých nádherných šatech,a navrch měla černý teplý kabát.Měla jsi promočený vlasy a rozmazaný oči.Sedl jsem si k tobě a ptal se"
"Proč mi to připomínáš?"Přerušila jsem ho.
"Ptal jsem se tě,co se ti stalo.Nechtěla jsi mluvit,vím,že nerad mluvíš.Chtěl jsem ti pomoct.Řekla jsi...že tě podváděl...přítel...Zeptal jsem se"
"TICHO!Tome..nechápu to..o čem to mluvíš..tedy důvod,proč mi to říkáš."Přerušila jsem ho znova vztekle.Ale on pokračoval dál.
"Zeptal jsem se,jak je to možný.Jak je možný podvést tak krásnou holku,tak křehkou a jemnou zároveň.Zranitelnou.Čestnou a spravedlivou.jak je to možný?!Ptal jsem se.Nikdy jsem tak úžasnou hoku jako ty neviděl..Byl jsem naštvaný na toho grázla,co ti to udělal.Bál jsem se tě vzít kolem ramen,nechtěl jsem tě nějakým způsobem urazit nebo tak něco.A tak jsem se jen koukl do těch zaslzených očí,které se trápily.Potom jsi šla ke mě sama.Nečekavě jsi mě chytla kolem krku a brečela mi do ramene.Rukama jsem se dotkl konečků tvých dlouhých vlasů,které ti ležely na zádech a slyšel ten tvůj vzlyk,který mě bolel,ikdyž jsem tě v tu dobu neznal.A potom...Jsem si tě vzal k sobě do pokoje,aby ti nebyla zima a utěšoval jsem tě.Po chvilce jsem řekl hloupost,která tě rozesmála.Tehdy jsem poprvý viděl tvůj smích.Strašně ti slušel...Pak když sme se loučili,obejmul sem tě a ucítil vůni tvých dlouhých po pas vlasů.Byl jsem po uši zamilovanej.Do tvé krásy.Vlasů.Vůně.Hlasu.Očí.Zpočátku se blýskaly zármutkem a slzami.Ale pak...se rozstvítily.Ty jasně zelené oči a ty černý linky kolem nich,jak se ti rozmazaly.Koukal jsem se ti pořád do nich ve svejch myšlenkách celou noc a celej další den.Pak sem si všiml na stole,jak je slabě obyčejnou tužkou napsaný tvý číslo.poslední dvě čísla byla smazaná.Omylem sem je asi smyl někdy dřív,když sem si toho čísla nevšiml.Celej den sem zkoušl devadesát devět kombinací,musel sem se ti dovolat.Několikrát mi to zvedli cizí lidi,ale vetšinou byla čísla nedostupná nebo obsazená.Nevěřil jsem už,že se ti dovolám,zlato..
Ale nakonec..řekl jsem si..zadám poslední číslo.A jestli mi to nezvedneš,rozpadnu se na tisíc kousků,protože jsem tě ztratil.
Ale..číslo nebylo obsazené..ani nedostupné...Existovalo.A až jsem uslyšel ten hlas,ihned jsem ho poznal.Slyšel jsem takové zvědavé "Haló",až jsem oněměl.Zůstal jsem stát s otevřenou pusou.Už jsi chtěla zavěsit a pak jsem nabral síly ti říct Ahoj.Bylo to takový Ahoj,který jsem nikdy neřekl.Strašně jsem se styděl a potil,nevěděl jsem,co říct.Takhle jsem se necejtil ani když sem něco odpornýho proved a měl jsem říct pravdu tátovi do očí.Cítil jsem,jak ses usmála.A tak jsem se usmál taky.Domluvili jsme si schůzku a od tý doby jsme se viděli každej den,pamatuješ.A po...pěti měsících jsem ti vyznal své city tam na pouti..."
"Ano,pamatuju...a od té doby jsme spolu."Kývla jsem,ale pořád mi nedocházelo,proč mi to říká.
Pochopil a zarazil se.Jako kdyby řekl něco,co nesměl.Nebo kdyby svou řeč zapomněl.
"Chtěl jsem se přesvědčit,že...že si to pamatuješ."
Ale on chtěl učitě říct víc.Věděla jsem to,nevěřila jsem mu,ale on nepokračoval a jen mávnul rukou.Políbil mě.
"Tome...máme dnes dva roky..Nějaký důvod,proč mi tohle říkáš,být musí."Zahleděla jsem se mu upřímně do očí.
"Ale to...prostě jsem jen chtěl vědět,jestli si to pamatuješ.Myslel jsem..že dva roky..co tě znám..a pořád jsme spolu.Hrozně ti věřím.Jsi moje všechno."Vydechl a zavřel oči.
"Taky ti věřím,Tome.Nedokážu si představit,že bych bez tebe byla.Nebo kdybychom se rozešli...já ale...stejně nikoho jinýho nechci..Chápeš,Zlato."Obejmula jsem ho kolem ramen.
"Ano.Já vím.A chápu."Vydechl a políbil mě do vlasů.
Seděli jsme v tom dřevěném altánku a foukal slabý letní vítr,který hladil jednotlivé listy stromů a přenášel tiché zprávy od jednoho stromu ke druhému.Pak večer,když jsem měla jít domů,doprovodil mě až ke dveřím od bytu.Jemně mě chytl za pas a políbil,jako vždycky.Potom jsem jeho ruce cítila na svém krku,jak mi něco za krkem šmudlají.Po chvilce toho nechal,protože věděl,že jsem doma měla být před pěti minutami.
Doma jsem si uvědomila,že mi na krk pověsil přívěsek s drahokamy.Pak mi došlo,že mi to musel upnout kolem krku u těch dveří.Udělal to tak,že jsem vůbec nic necítila.Celý večer jsem proseděla na posteli a koukala se na ten přívěsek a neustále se usmívala.Tam na vnitřní straně řetízku bylo malinkým písmem napsaný "Nezapomenu."
Natáhla jsem ruku k mobilu a poslala mu děkovnou esemesku.Když jsem čekala na zprávu,která mi měla oznámit,že se esemeska Tomovi doručila,žádná mi nepřišla.Asi má výplý mobil,pomyslela jsem si.
Na nějakou chvíli jsem usnula a zdálo se mi o dnešku.Že jen tak neskončí.Pořád jsem viděla jeho úsměv,opakovaly se mi jeho slova,ale nedocházelo mi,proč mi tohle celý den říkal.Kolem čtvrté ráno mi zazvonil mobil.Vyskočila jsem z postele.Tom.
"Zlato...co se děje?"Řekla jsem ospale.
"Tak nějak...jsem přemýšlel a nemohl usnout.Věděl jsem,že spíš,ale chtěl jsem tě naposled slyšet."Odpověděl klidným hlasem.
"Naposled?Jak to myslíš?"Posadila jsem se a poslouchala pozorněji.už se mi vůbec nechtělo spát.
"Chtěl jsem ti říct...že tě MILUJU,Vicky."
"Já taky...ale...nechápu,proč mi voláš ve čtyři ráno,jen abys mi řekl tohle."Pokrčila jsem rameny.
"Víš.Přemejšlel jsem.Dlouho..jak...jsem ti dnes povídal o tom,jak jsme se seznámili..tak.."
"Tak co?Lásko na to narážíš?"přerušila jsem jej.
"Jak jsem ti povídal,jak jsem se tě zeptal,co se stalo a tys na to řekla,že tě podvedl přítel.Byla jsi strašně smutná..."
"Ano,já vím...Ale proč.."
"Celý měsíce jsem přemejšlel,jestli mám zabít sebe,nebo tvýho milence."Odpověděl.
"COŽE?!"Vykulila jsem oči a začalo se mi špatně dýchat.
"Rozhodl jsem se docela snadno.Tobě jsem ublížit nechtěl a on je hajzl."
"Tome...o čem to proboha mluvíš?!"Zařvala jsem do telefonu.
"O jednoduché věci,která se zdá být složitá."Odpovídal pořád tichým,klidným hlasem,až mě z toho jel mráz po zádech.Bylo mi čím dál hůř.
"Snad nemyslíš..."
"Bolelo mě to.Když jsem ti volal,tys mi to nebrala a tak jsem se rozhodl,že za tebou pojedu.Ze zahrady ti jde dokonale vidět do pokoje,víš to.Viděl jsem toho hajzla,jak ti sundaval triko.Ten jeho odporný úsměv.A ty ses nebránila.Koukal jsem se až do úplnýho konce.A až vyšel z domu,rozbil jsem mu hubu.Teď už na tom nezáleží.."Oddychl si.
"Myslel jsem si,že ten čurák mě zbavil vzteku.Ale já jsem brečel.Ne vzteky,ale BOLESTÍ.A tu jsem si na něm vybít nedokázal.Tu bolest jsem musel odstranit.Podřezat si žíly bylo moc komplikované.Kdo to pak po mě bude utírat ksakru.Dlouho jsem přemejšlel,lásko.Furt jsem váhal,čekal,že mi to řekneš sama.V slzách,
v jakých jsem tě viděl úplně poprvé ve svém životě,tam v tom altánku.Ale nedočkal jsem se,čas vyprchal.Utratil jsem ÚPLNĚ všechny svý prachy.A prodal nemálo cenných věcí,co jsem zdědil,abych ti koupil ten zasranej náhrdelník s pravým drahokamem."
"Tome...lásko..tos..ale nemusel.."
"Ale ano.Musel jsem to udělat pro Tebe.MILUJU TĚ Vicky!"Zařval.
"Zlato..já tebe taky..moc..udělala jsem chybu...hnusnou chybu...ale Prosím..nedělej to.Bolímě to..."Vzlykala jsem.
"Ano.Mě to taky bolí..MOC bolí..Mý sdce je až po okraj naplněno láskou k tobě.A moje hlava...bolí mě hlava..."
"Jdi si lehnout,miláčku.Dořešíme to zítra.."Opakovala jsem stále dokola do telefonu.
"Ne,musím ti to doříct.Bolí mě hlava,a tu bolest...teď jdu odstranit.Musím,protože mě bolí dlouho.A čím dál tím víc nesnesitelněji."Trval na svém.
"NE!NEDĚLEJ TO!"Zařvala jsem hystericky.
"Miluji tě Vicky...strašně moc..ale..bolest..mě miluje ještě víc...přemáhá mě..."
"Tome!Prosímtě rozmysli si to!Nedělej to,prosím..moc tě o to prosím...Ublížím nám třem..."
"Ano...ten grázl...ten se neměl srát do našeho vztahu.A jestli mu teď ublížím,neměl se nám srát do vztahu..."Přikývl.
"Ale..ono..Tome..."
"NEPŘERUŠUJ MĚ PROSÍM."Řekl přísněji.
"Dobře."
"Vicky...Nebudu to protahovat...Bolí mě to....Miluju tě..Navždy...NEZAPOMÍNEJ...NEZAPOMENU.."
"Ale..Tome..Bolí to mě,tebe a..."
(výstřel)
TICHO.
"a bude bolet naše....naše dítě..."
PLÁČ.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ElaMi ElaMi | Web | 17. června 2009 v 15:57 | Reagovat

no vaau..ja nemám slov. ja som ani nedýchala od tej časti ako jej nezdvíhal mobil..už som si myslela, že ho zrazilo auto alebo niečo také..ale toto som nečakala O_O .na to, že máš 13 rokov, píšeš super. určite si prečítam aj ostatné príbehy.

2 Slečna Zvědavá Slečna Zvědavá | Web | 14. srpna 2009 v 23:37 | Reagovat

*dočetla s otevřenou pusou* pěkný!

3 Lucka Lucka | Web | 30. září 2009 v 20:21 | Reagovat

Je to fakt úžasný, jak mluvil o tom jak se seznámili, a pak...
Souhlasim s ostatníma, píšeš suprově.
:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.