Středa 3.6.2009 Šeberov

7. června 2009 v 21:05 | KiZz |  Zážitky
Dobře. Abych řekla pravdu, tahle fotka není nafocena mnou.
V úterý, když jsem zrovna zdolávala nekonečné zaprášené ulice Radlic na kole s přáteli, mi zavolala Bubu.
Volala mi z důvodu, že jí není dobře (ehm a důvod vám tu popisovat nebudu). Zastavila jsem se na přechodu, opřela kolo o zeď a pozorně poslouchala, co se mi snažila sdělit.
Měla znovu problémy s klukem a tak mi nezbývalo nic jiného, než jít na pomoc. Ne, že bych to dělala nedobrovolně a otráveně, ale chápete mě.

Na icq jsme se večer domluvily, že se určitě uvidíme, ikdyby se mělo dít bůhvíco. Podle jejího rozklepaného hlasu jsem veděla, že co nejdřív.

Bylo mi upřímně jedno, jestli se budu dobírat domů přes hodinu (stopovala jsem to, a cesta domů mi trvala přesně 1 hodina a 3 minuty). Jela jsem za ní na Opatov a odtud jsme jely k ní domů- do Šeberova.
Řekly jsme si - proč trčet doma, když můžeme v tomhle počasí ven. Bylo to sice směšný, ale já jsem na sobě měla zimní bundu a mikinu.
Vedla mě nejdříve zahradou, která vypadala, že rozhodně patří pozemku. Zamířila jsem zraky na dřevěný altánek, na který se mi sbíhaly sliny. Hned jsem si představila, jaký by to bylo, kdybych si tam sedla, v puse tužka, v rukou papír, popřípadě další tužka, a psala.
V tu chvíli jsem pocítila lehkou závist, protože jsem si vždycky přála někdy na nějakém takovém místě sedět. No nic. Šly jsme dál.

Netrvalo dlouho a už jsme se plížily jako tygři ve vysoké trávě a přesvědčila jsem Bubu, že doslova neumím chodit (zase jsem o něco hodila hubu- na rovince). Říkala mi, že si půjdeme sednout k jezeru a tam to všechno probereme.
Nejdříve to nevypadalo zrovna nadějně, přišlo mi to takový obyčejný, takový o ničem. Ovšem, vaše slepá KiZz se znovu mýlila (kdo o tom nepochybuje?).
Najednou mi mohly vypadnout oči z důlků.
(celý článek)

Áno..to na tý fotce je ona..vedle toho jezera.
Možná vám to přijde takový obyčejný a divný, ale buďte tam při západu slunce...s člověkem, u kterého cítíte, že je vám s ním dobře...a můžete mu důvěřovat.

Nebudu odbočovat z témata.

Škoda, že tam nejsou vidět ty labutě. Jak plavaly blíže k nám a poslouchaly Anetu, když je odháněla. Škoda, že já to neumim. Mě se ještě všichni vysmívaj.

Seděly jsme tam asi hodinu a já jí dávala přednášku o hudbě namísto toho, abych jí utěšovala. Vlastně ani nebylo proč ji utěšovat, když si to v hlavě srovnala během jedné noci sama.

Když už se chýlilo k půl sedmé, sebraly jsme se a Aneta se rozhodla, že mi ukáže ještě jedno místo.

To asi neměla dělat- Za námi nádherně svítilo slunce, jehož paprsky dopadaly na zelené pole obilných klasů, za nimiž stojí hustý, černý les.

Čtyřikrát jsme si pro sebe řekla Vole, protože jsem nevzala s sebou foťák.

Rdaši mě odtud vzala pryč, protože bylo na mě určitě poznat, že rozhodně nehodlám dobrovolně odejít.

Nebudu tu popisovat, jak trvala cesta k zázračnému pískovišti, a co nám hrálo nahlas v mp4.

Chci jen říct, že jsme seděly na rozvrzaných lavičkách (které nás nejspíš už jen štěží držely a s ještě větší tíhou houpaly), přímo před nejmodernějším kostelem, který jsem kdy v životě viděla, a pařila se v bundě, kterou jsem si musela sundat.

Nechtěla jsem odtud odejít. Já tam chtěla zůstat....

Hodina utekla jako voda a já musela domů. Slunce čím dál níž zapadalo za domy, dále za kopce, a za chvíli zapadlo úplně. A já jen jela v autobuse, a vzpomínala na to, co jsem ten den viděla....

..a tímto prohlašuji, že se do Šeberova vrátím..s foťákem v ruce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bubu Bubu | Web | 7. června 2009 v 21:16 | Reagovat

Nádhernej ten den :) Miluju to místo..
Děkuju za všechno..příště už s fotákem :))

2 VikVes VikVes | E-mail | 8. června 2009 v 15:37 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.