Zažij si to taky 11.díl

25. června 2009 v 23:43 | KiZz |  Zažij si to taky
:Autorka

Do neděle to prostě musím máknout... protože tu tři týdny nebudu. Ano, TŘI týdny...Zjistila jsem, že jedu na tři týdny...Všem se omlouvám, ale takhle to je....

Z minulýho dílu-
"J-jasně.."Ucukl, pustil mě, sklopil hlavu a odešel. Ani se nerozloučil.
Stála jsem jako opařená na místě a jen si domýšlela, co všechno si teď myslí.
Tak ten mě asi nenechá jen tak plavat v oceánu. Jsem jeho zlatá rybka, kterou si míní ulovit. Nebo zohavit?

"TY MĚ TAKY!!!" Zavolala jsem na útěchu a utekla pryč.
Nevěděla jsem, jestli to slyšel. Ale je pravda, že byl docela daleko ode mě....


Cítila jsem se jako cvok, kterému lítají v břiše motýli a naschvál šimrají, dokud se ten dotyčný cvok nezblázní.
Seděla jsem u okna, potmě a dívala se na měsíc. Bylo ticho, večer, všichni spali.

Možná je tenhle život přeci jen zajímavější...Než kalby, střídání kluků, hadry a nekonečné drby, pomluvy a lži do očí. Můj starý život byl plný neskutečné, ale profesionálně zahrané ironie a jakési divadelní hry od nezkušeného amatérského scénáristy, který nemá jediné vysvětlení pro pojem "Žít život na plno".

Našla jsem si nové cíle, které v tomhle těle chci dosáhnout. Chci si šlapat v cestičce, která vede k umění. Umění plného barev, nálad, aury a jakési lyriky. Možná návrhářka nebo malířka...

Victoriin účes jsem zvládala na jedničku a tlusté linky kolem očí mi už nepřišly tak strašně extravagantní a nevkusné jako dřív. Na internetu jsem viděla mnohem horší holky, kterým Bůh rozum darovat zapomněl.

Pohled na noční oblohu, na které se třpytí jasné hvězdy mě neskutečně uklidňoval. Měla jsem chuť létat jako pravý anděl a konečně najít cestu ven ze školy a jít si po své umělecké kariéře.

Jasně jsem si samu sebe představovala, jak sedím na Karlově Mostě, pozoruju vlnící se prameny slavné pražské Vltavy, popíjím kávu a kreslím lidi okolo. Při nejlepším bych chtěla takhle začínat.

Život v Anglii mi přišel příliš nudný a právě proto jsem to asi zkoušela zahnat večírky, které stejně vedly ke čtyřhodinovém úklidu a námaze mojí osobní uklízečky, kterou jsem si najala o víkendech, kdy moji rodiče vypadli na společný víkend na chatě. Rodiče brali chatu něco jako romantiku k nezaplacení a mazlení se u krbu a pozorování noční oblohy a počítání hvězd. Máma by jako vždy obdivovala tátovy "znalosti" po astronomii a grilování kuřat.

Proč jsem to dřív ignorovala ?
Dnes bych si společných rodinných víkendů na chatě vážila víc. Bohužel už tři roky nevím, co to znamená čerstvý horský vzduch.

Málem jsem u okna usnula, kdyby mi u hlavy nezabzučel mobil. Otráveně, z reflexu jsem se podívala, který otrapa mi zase píše. Určitě Sam, Boby nebo holky.

A sakra. Zase zapomínám.

Sevřelo se mi srdce, když jsem si konečně uvědomila, kdo mi asi tak může o půlnoci psát.

Napsal mi Dave. Prázdnou zprávu.
Možná mu došla slova.
Nebo kredit.

Asi půl minuty jsem zírala do prázdného bílého displeje, na kterém nestálo ani jedno písmeno, ba ani čárka, která by mi udělala radost.

Možná taky nemám slova. Možná nemám co k tomu všemu říct....

Uběhly dva měsíce a za dva týdny se mělo konečně ukázat jarní sluníčko. Nemohla jsem se dočkat, až konečně sundám bundu a oblíknu si jen oblíbenou značkovou mikinu, pro kterou navrhoval můj největší idol Deathcorové hudby.

Normální blázen by si řekl, že ta hudba je příšerná. Normální člověk v tom najde určitou hloubku, ve které najde smysl a poté nápad a tajenku.

Ve škole jsem na prvním pololetí měla mnohem lepší známky než v minulém životě. Po pěti měsích, co jsem byla ve Victoriině těle, jsem si už zvykla, že se do těla Kelly-svého pravého JÁ- nikdy nevrátím.

Našla jsem si, byť přes internet, plno známostí a lidí, s kterými mě něco spojuje. Překvapilo mě, jak čisté může být přátelství. Bez pomluv, lží, ironie a závisti. Poznala jsem pravé kamarády.

Když se mě někdo ptal na otázku "Řekni něco o sobě", většinou jsem odpověděla smajlíkem, protože svou pravou identitu, svůj minulý život, jsem odhalit nidky nikomu už nechtěla.

Mému novému malému bratrovi bylo před dvěma týdny sedm let a tak sem musela snášet hroudu malých děcek ve svém pokoji, na své posteli, v koupelně mezi svými vlasovými přípravky a ve své skříni, když si hráli na schovávanou. Kupodivu malé děti mi přestaly vadit.

Nebo že bych se opravdu měnila do Victorie ?
......

Samozřejmě že i během dvou měsíců se to rozvíjelo s Davem. Vídali jsme se pokud možno co nejčastěji, třeba i šestkrát týdně, když byl čas. Nálada být nemusela, my jsme k sobě cítili jakousi nepopsatelnou touhu.

Ale nezapomínala jsem na slova Neznámé se zjizvenou polovinou obličeje a brala na to ohled. Dave na mě nejspíš nechtěl tlačit.....

Na čtrnáctého února, v den zamilovaných, mě pozval s sebou do lunaparku, který akorát otevřeli. Všude cukrová vata, plyšoví sloni a medvědi, řev dětí na blicích atrakcích a vůně čerstvé opečené klobásy a kukuřice. Naposled jsem tu byla, když mi bylo třináct let.

s Davem jsme celou tu dobu skoro nemluvili, většinou jen prohodili několik slov, občas se zasmáli a šťouchli do sebe. Víc jsme nepotřebovali.

Ale protože polovina února neznamená letní čas a zapadání slunce v deset večer, už v šest s ochladilo a my jsme se měli k odchodu.

Táhli jsme s sebou tři medvědy, nespočet bonbónů po kapsách u kalhot a u mikin a zmuchlaných vstupenek na atrakce.

"Dave, nechceš už jít? Jak to chceš utáhnout všechno?" Pokrčila jsem bezmocně rameny, když už bylo na obtíž unést dva velké medvědy v mé poloviční životní velikosti.

"Néé pojď ještě tam nahoru..Prosím." Žadonil jak malé děcko o lítázko a hodil na mě prosebný pohled.

Myslela jsem, že mě nahoru táhne znovu na autodrom a horskou dráhu, ale ukázalo se trochu jinak.
Chlapovi z kasy medvědy a bonbóny nacpal do budky a ještě mu zaplatil za odložení věcí. Děda se jen usmál a dal nám lístky na velikánský ruský kolo, kam se chystal mě s sebou vzít.

Sedli jsme si do opuštěné kabinky, daleko od ostatních lidí a čekali, až se to rozjede. Vládla chvíle tajemného ticha, kdy ani jeden z nás nevěděl, co říct. Jen Dave byl trochu nervózní....

Po deseti minutách čekání, kdy mi byla zima a nemohla jsem se dočkat, až uvidím Londýn zvysoka, jsem se k Daveovi přitulila a ten mě objal rukou kolem obou ramen a svojí hlavu opřel o tu mojí.

Najednou jsem pocítila...zvláštní vůni...
Vůni ... lásky? Vášně? Touhy?

"Vicky..." řekl tam nahoře, "Chtěl bych ti říct pár věcí..." začal opatrně a hleděl do dálky.
"Otočila jsem se k němu a podívala se mu do očí, ve kterých se leskl noční měsíc.

"Neříkej nic. Radši mlčme...Nekaz tu nádheru...zbytečnými slovy.."Odbyla jsem ho a přiložila ruku na pusu jako gesto, aby byl zticha.

Nejdříve se zarazil, ale potom schoval hlavu za ramena a tiše seděl dál.

Bylo mi najednou teplo a v břiše se objevili zákeřní motýli.
"Cítíš to taky?" Řekl potichu, jako by se bál dalšího kárání.
"Netuším...co?" Pokrčila jsem rameny. V tu chvíli mi fakt nedocházelo, co tím myslí. Nejdříve jsem si myslela, že cítí vůni cukrové vaty, která mi před několika hodinami přistála ve vlasech a dokonale slepila pracně vyžehlené vlasy do dredů.

Beze slov se ke mě naklonil, ruku přiložim na hrudník a políbil mě. Ze zvyku jsem zavřela oči a motýli lítali najednou všude, po celém těle, až mi naskočila husí kůže.

Stydlivě jsem přiložila svojí ruku na stejné místo jako on, povzdechla si a konečky prstů mu zamířila do vlasů.

Nemuseli jsme nic.....Žádná slova...

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sophie.Sunshine Sophie.Sunshine | Web | 26. června 2009 v 16:58 | Reagovat

nevm..nevm jak to nazvat.D:

2 Sophie.Sunshine Sophie.Sunshine | Web | 26. června 2009 v 16:58 | Reagovat

prostě můj

3 KiZz KiZz | 26. června 2009 v 23:47 | Reagovat

tvůj co ?:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.