Zažij si to taky 12.díl

28. června 2009 v 18:04 | KiZz |  Zažij si to taky
:Autorka

Jelikož v Praze(a v celém Česku) strávím poslední tři dny, potřebju stihnout ještě několik věcí. Ještě ti musím napsat seznam věcí, který si vezmu do Německa, rozloučit se s nejbližšími,koupit si pár maličkostí,které mi zlepší náladu a samozřejmě vám hodit několik článků k počtení,abyste se nenudili...

Nicméně přeju Vám všem Krásný prázdniny...Vaše KiZz.


Minulý díl-


Stydlivě jsem přiložila svojí ruku na stejné místo jako on, povzdechla si a konečky prstů mu zamířila do vlasů.

Nemuseli jsme nic.....Žádná slova...



Hned časně ráno, ještě před tím, než mi zazvonil budík, mi oznámil mobil, že mi přišla esemeska a že si ji mám co nejdříve přečíst. Bhem chvíle jsem vstala a automaticky zamířila k mobilu, který doteď vibroval.

Rázem ze mě spadla všechna únava a do mého těla se nahrnul příval energie. Na mé tváři se objevil široký úsměv.

Rychle jsem Daveovi namačkala odpověď a šla do koupelny ze zkulturnit. Začala jsem si dokonce pobrukoval svojí oblíbenou písničku a sem tam jsem si krátce zatancovala. Měla jsem dokonalou náladu.

Ve skříni jsem vyhrabala nejlepší kousky oblečení a doslova jsem vyběhla radostí z domu. Poprvé jsem měla chuť do života. Poprvé jsem měla chuť jít do školy.

Před školou už stála Victorie a najednou mi bylo úplně jedno, jestli naschvál roztrhala moje oblíbený džíny od Dolce nebo flirtovala s největším idiotem ze školy. Cítila jsem se ve své kůži dobře a to bylo hlavní.

Lidi si všímali mého stálého úsměvu na tváři a to je dokonale odradilo od toho, aby mi začali nadávat. Všichni se jako vždy shlukli kolem Victorie a byl konečně od všech klid. Šest hodin ve školní lavici uběhlo neskutečně rychle.
Cestou ze školy začalo svítit slunce a to mě nakoplo k tomu, abych zavolala Daveovi.

"Zlato? Jsi teď doma?"
"Jasně, že jsem. Nechceš se sejít?Docela dost rád bych tě viděl. Dostala ráno tu esemesku?" Odpověděl.
"Jo, dostala. Tak teda..."
"Za půl hodiny u Tebe?"Přerušil mě.
"Fajn, není problém. Pa" a zavěsila jsem.

Doma jsem ještě asi čtvrt hodiny stála před zrcadlem a pořád si upravovala vlasy. V mých žilách koloval adrenalin a nemohla jsem se dočkat, až ho konečně zas uvidím.

Za chvíli někdo zazvonil u dveří. Po špičkách jsem přicupitala a podívala se do kukátka, jestli je to fakt on. Nechtěla jsem žádnou návštěvu Lucy, která za mnou poslední dobou chodila čím dál častěji anebo návštěvu bratrových malých botaniků s kulatýma brejlema na očích, kteří si s bratrem povídají o vzniku světa. Ach jo. Ty dnešní děti.

Otevřela jsem dveře a obejmula ho kolem krku. Beze slov se usmál a políbil mě na tvář. Naznačil mi, abych si vzala bundu.

"Vypadáš úžasně" řekl, když viděl, jak se zase upravuju v zrcadle.
"Mami, jdu na chvíli ven, vrátím se večer." zvolala jsem a bouchla dveřmi.
Dave mě vzal za ruku a už jsme si šťastně kráčeli po schodech dolů.

Hlavu jsem mu opřela o rameno a blíž se k němu tiskla, aby mi nikam neutekl.

"Tak jak bylo dneska?" zeptal se.
"Ale jo, skvělý. Žádný nadávky nebo podrážení kolen. Nejspíš se báli mýho šťastnýho úsměvu."Podotkla jsem. "Co ty?"
"Nic moc... ve škole jsem seděl jak vymydlenej a čekal, až konečně zazvoní na konec školy. Něco jsem ti chtěl dneska ukázat." usmál se.
"Vážně? A co to bude?"
"Uvidíš..."Povzdechnul si a zrychlili jsme krok.

Vedl mě všemi nemožnými ulicemi. I do míst, o kterých jsem neměla ani ponětí. Pak jsme šli jednou hodně temnou uličkou, která vypadala jak z hororu.

V celé ulici byli jenom tři lidi. My a jedna slečna, která šla naproti nám. Dave mi šeptal do ucha krásný slova a najednou jsem se zarazila.

Došlo mi, kdo to je. Neznámá...V té samé mikině, ve které jsem si jí spletla s Davem.
"Lásko,co se děje?"Podíval se na mě nechápavýma očima a pak se teprv koukl před sebe.

Trapná chvíle ticha.

"T-to..jsi..Ty..." Pošeptala jsem omámeně a pustila Daveovi ruku.
"Já Ti říkala, aby ses od něho klidila...aby sis dávala na něj pozor..."
"Ale dyť..."
"Lásko neposlouchej ji!"Přerušil ji Dave a chytl mě za rameno. Ucukla jsem.
"Vůbec ses nezměnil, Dave...Jsi stejná svině jako dřív...Kolika holkám jsi už takhle ublížil?" Složila Neznámá ruce v bok.
"Teo..Zaprvý nevim, o čem to mluvíš...A...Vicky..Zlato..půjdeme odsud. Nechci si kazit s ní den..Já jsem s ní skončil a do minulosti se už nevrátím.." Chytl mě za ruku a táhl mě pryč.

V šoku jsem se na nic jinýho nezmohla a tak jsem se nechala jím manipulovat, jak se mu zachtělo. Hned, jak mě zatáhl za dva další bloky, jsem se vzpamatovala, vyndala mu ruku z jeho sevření a dívala se mu hluboce, vyčítavě do očí : "Vysvětli mi, co se stalo..."
"Lásko neřeš to, je to příšerně zdlouhavý...Chtěl jsem ti něco ukázat, než se setmí a na to teď není čas."
"Jenomže já nad tím přemýšlím už přes měsíc!"
"Eh...cože?! Ty ses s Teo už viděla? A proč jsi mi nic neřekla?!"
"Proč bych měla? Měla jsem si dát větší pozor, no a co.. Řekni mi..proč jsi jí to udělal..?"
"Udělal co?!"Vytřeštil oči.
"Tu..tu..jizvu..jak..jsi jí zohavil..půlku..ob...obličeje.." vykoktala jsem.
"Cože?" Pozdvihl obočí a zakroutil hlavou.
Asi jsem vypadala jako psychopat.
"Tu jizvu?" Zopakovala jsem znovu a sebejistěji.
"Ježiši ty ses snad úplně zbláznila!" Zavrtěl hlavou a ještě víc vytřeštil oči.
Máchal rukama do stran, jak kdybych byla šílenec.
"Tak co se stalo!"
"O tomhle radši mluvit nebudu." Sklopil omluvně zrak.
"Takže...mi nedůvěřuješ? Tak víš co?! Táhni k čertu, Dave!" Zařvala jsem a utekla pryč.

Napadalo mě tisíc myšlenek, co jí mohl udělat. Nůž?Oheň?Držka o zeď?Pěst?...

Ani jsem doma nepozdravila a hystericky se rozbrečela do polštáře...Máma se ke mě pokusila odstat, ale se svými slovy jsem ji odehnala pryč. Ani bratra jsem k sobě nepustila.

Telefon už hodinu zvonil jako zběsilej, ale já to nezvedala. Věděla jsem, že to Dave udělal....To by se toho téma tak neštítil.

Zanedlouho se začalo stmívat a úplněk mi svítil přímo do očí. Zářil jako tisíc reflektorů. Kolem něj kroužily několik světelných let vzdálené hvězdy, u kterých si člověk myslí, že jsou nadosah, a přitom....

Když mi mobil zavibroval po čtyřiatřicáté, vypla jsem ho, abych měla konečně klid. Kolem osmé hodiny někdo slabě zaťukal na dvěře.

"Dave vypadni! Nevim, kdo tě sem pustil, ale já tě už nikdy vidět nechci!" Hodila jsem vztekle uslintaný promočený polštář do dveří.

"Vickííí? Stalo se něco?" Zeptal se tichý,stydlivý hlas.
Brácha.
"Ne, Tino. Všechno jde podle plánu." Utřela jsem si slzy.
Tino si sedl ke mě na postel a pohladil mě svou malou ručkou po zádech. Najednou mi to bylo příjemný a chtěla jsem mu všechno říct.
Vlastně mi v tom nic nebránilo...

"Vickíí...Nebreč už...Přijdou lepší časy..nechceš se jít teď projít ven?"
"Tino, vždyť je pozdě..."
"Ale vždyť...jsme už od malička chodili spolu ven jen když byla tma...to si nepamatuješ?"
"Ne...asi ne."
"Vickíí je ještě něco, co bys mi měla říct?"
"Víš co? Půjdeme teda ven a já ti to všechno řeknu." Rozhodla jsem, ustlala si postel a oblíkla se.
Zabouchli jsme dveřma a šli do parku, kde jsme si sedli na lavičku.

"Víš, Tino...Možná si ze mě budeš dělat srandu, ale tady vedle Tebe teď nesedí tvá pravá sestra, nesedí tu vedle tebe Vicky...ale její..nepřítelkyně Kelly, která ji neměla ráda. Něco se stalo a teď jsme se si s Vicky vyměnily tělo. Už to bude půl roku..." Začala jsem potichu. Strašně jsem se bála reakce malýho osmiletýho Tina.

Byla chvíle trapného ticha a pak jsem pokračovala.
Když jsem mu vše líčila, ani nepípnul a tiše seděl bez hýbání a poslouchal. Díval se mi zvědavě do očí, až mě to znervózňovalo.
Po tom všem,co jsem mu řekla, si chvíli hrál se svými delšími vlasy a pak řekl:
"Víš, ty nepřítelkyně-mé-sestry, já si už od začátku myslel, že se má Vicky změnila a že to není ona. Myslel jsem si, že má nějakýho kluka, nebo jen chtěla změnu...Ale teď to už vím...Vlastně nejsi tak špatná, ty nepřítelkyně-mé-sestry."
"To jsem ráda..a mimochodem doopravdy se jmenuju Kelly." Usmála jsem se a štěstím ho objala.
Chvíli jsme si jen tak povídali a když přišla další trapná chvíle ticha, zeptala jsem se ho, jestli by svojí sestru chtěl zpátky.

"Jsi dobrá sestra, ale já mám radši svojí Vicky, kterou znám od narození..." Vzal moji ruku do svých maličkých rukou a podíval se mi do očí.
"Já ještě ani nevím, jestli vůbec někdy svojí sestru Vicky v tomhle těle uvidíš..."Povzdechla jsem si a podívala se do koruny holého stromu.

Možná jsem se fakt k Victorii chovala hnusně...Možná jsem jen přehlížela její dobré stránky...a soudila jí podle vzhledu..Podle toho, že má černý vlasy, černý hadry a několik jizev na ruce, které si ani nemusela úsmyslem udělat. Celý můj poslední večírek byla jedna veliká chyba. Ten posměch ve škole. Ty nadávky na ni. Pomluvy, které ani nebyly pravda...Zbytečná nenávist a zbytečně promarněné čtyři roky. Na odpuštění je nejspíš už pozdě a stejně by to nemělo cenu - Já už v tomhle těle zůstanu navždy.
Poznala jsem pravé kamarády, lásku a čistotu přátelství a rodinných vztahů, například s Tino, který mi teď neskutečně ulevil.Kdybych jen byla ve vlastním těle...udělala bych všechno úplně jinak. Zasloužím si to...Zasloužím si trápit se kvůli Daveovi...zasloužím si šikanu od svých vlastních bývalých "kamarádek", se kterýma jsem sdílela jen pomluvy na jiné holky ve škole...Bože..cítím se tak strašně trapně tady před sebou.

U čela mi tekl pramínek studeného potu a strašně jsem se za sebe styděla. Jak jsem mohla být taková? .. Pomyslela jsem totiž na své chování před půl rokem.

Vzala jsem Tino za ruku a odešli jsme domů. Uložila jsem ho do postele a dala mu pusu na dobrou noc. Je to skvělý brácha.

Sama jsem si pak edla k počítači, založila si své vlastní webovky a rozhodla jsem se, že celý příběh přece jen zveřejním. Aby lidé věděli a poučili se z mýho chování...

Celý víkend jsem proseděla doma a psala svůj životní příběh a své myšlenky. Mé webovky navštěvovalo přes tisíc lidí denně a nikdo mi nechtěl uvěřit, že je to skutečný příběh. Že bych napsala knihu?

V neděli večer, kdy jsem dopsala poslední článek, jsem si přísahala, že takovou chybu už nikdy v životě neudělám. Odhodlala jsem se k tomu začít nový život...začít psát na čistý papír.. A v prvním kroce vyměnit školu a hlavně se omluvit Vicky za to, co jsem napáchala.

Poslední článek jsem zveřejnila ve dvě ráno, kdy jsem se mohla uzívat k smrti. Únava mne přemohla a tak jsem si šla lehnout. Během chvíle jsem usnula...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TEREsKA TEREsKA | Web | 29. června 2009 v 9:04 | Reagovat

no jasně, já vim, a taky nemám ráda jakoby používání slov spřátelený blog, jelikož já se nebavim s blogem, ale s jeho autorkou a dyš mi někdo napíše, že mám super blogísek, jestli neci spřátelit a ani se nepodívá do rubriky friends... xD
No jako já jim du dycky vynydat xD
A ohledně tý ewy farný, máš fak pravdu... já bych si zrovna jejího obočí vůbec nevšimla xDDD

Taky si tě du zapsat xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.