Zažij si to taky 13.díl

29. června 2009 v 14:31 | KiZz |  Zažij si to taky
Autorka:
Nakonec mám pocit, že to dokončím na čtrnáctém dílu...

Minule jste četli :

V neděli večer, kdy jsem dopsala poslední článek, jsem si přísahala, že takovou chybu už nikdy v životě neudělám. Odhodlala jsem se k tomu začít nový život...začít psát na čistý papír.. A v prvním kroce vyměnit školu a hlavně se omluvit Vicky za to, co jsem napáchala.

Poslední článek jsem zveřejnila ve dvě ráno, kdy jsem se mohla uzívat k smrti. Únava mne přemohla a tak jsem si šla lehnout. Během chvíle jsem usnula...


Spala jsem asi čtyři hodiny a jen tak tak se mi podařilo natáhnout ruku po budíku a vypnout ho. Přetočila jsem se na druhej bok a spokojeně si spala dál.
"Dneska to stíhám s přehledem..kdyby se něco dělo, přijdu pozdě, no a co.." Brumlala jsem si pro sebe.

Najednou jsem vyskočila z postele.
"To se mi snad jenom zdá!" Zakřičela jsem na celý pokoj a běžela k zrcadlu.
Začaly mi téct slzy z šoku.
"Ne...tohle je jen sen..já nemůžu být ve svém těle...vždyť..."
Skočila jsem do postele a rozbrečela jsem se štěstím.Jsem znovu doma. U sebe, v růžovém pokoji, s blonďatými vlasy.
Panebože....tohle se mi snad jen zdá...

Válela jsem se na posteli a smála se, dokud mi nedošlo, že vlastně mám jít do školy. V koupelně jsem zjistila, že mi Victorie prostříhala vlasy stejně,jako měla ve svém těle.
Zajímalo mě, co za tu dobu stihla udělat s mým pokojem, s mými přáteli, s mými věcmi. Ale na to nebyl čas a tak jsem se nalíčila, oblíkla se do roztrhaných Dolce džín, nějakýho morbidního trika a vypadla jsem do kuchyně, kde jsem si dala pořádnou snídani.
Proč bych měla začít zase řešit svojí váhu? Můžu mít klidně o dvě kila navíc...

Před školou ke mě přiběhly Marianne, Rose a Katie.
"Čáu, vypadáš dneska skvěle! Vypadáš trochu...jinak.."Řekla Katie s úsměvem.
"Díky...tak sme se zas viděly..Tak jdem do lavic? Mám vám toho kolik říct!" Prohlásila jsem šťastně. Chtěla jsem jim všechno říct. A to do posledního detailu.

K nám se pak připojili i další lidi, kluci a holky z mladších ročníků, se kterýma jsem se tak občas bavila.
Konečně zase ve své kůži...

"Tak já teda začnu...Když jsme vyhodili Victorii z mejdanu,....."
Zarazila jsem se.
Viděla jsem přicházet Victorii. Se složenýma rukama a zvláštním, tajemným úsměvem.
"No a jak jsme ji vyhodili, tak..." Pokračovala jsem, ale neustále jsem se dívala na Victorii a na její záhadný úsměv.
"Kelly..děje se něco?" Zeptala se mě Rose.
"N..ne...všehcno je v pohodě...teda vlastně ne..." Zakoktala jsem se a dotkla jsem se svýho čela, jako kdyby mě bolela hlava. Ano, bolela mě hlava.

Sakra. Proč se začínám nzovu chovat povrchně? Proč zase chodím do starých kolejí ? Proč...to s nimi neukončím? K čemu mi jsou...falešné kamarádky ? Proč zase chodit do toho hovna? Když já moc odbře vím, co to znamená čisté přátelství?

Kladla jsem si několik desítek otázek, na které jsem mohla odpovědět jen jedním způsobem...
"Katie? Marianne? Rose? Můžu vás na chvíli?" Řekla jsem po chvíli.
Odešly jsme o několik kroků dál a všichni se za námi otáčeli a nemohli pochopit, co to má znamenat.

"Nechci mít s vámi nic společnýho...Nebudu vám říkat žádný důvody...Já je prostě mám. Pochopila jsem, co to znamená mít opravdové přátele, kteří tě za tvými zády nepomlouvají. Nebavíte se jen o hadrech, pomluvách a drbech, který vedou jen k jedné cestě- cestě do plného světa lží a iluzí...Ráda bych se vzdala i slávy, jen abych hlavně našla pravé přátele...Myslím, že bych se měla jít omluvit Victorii za svoje chování. Uvědomila jsem si totiž strašně moc věcí...poznala pravou lásku. Poznala, co to znamená mít sourozence, o kterýho se staráš. Poznala něco úplně jinýho, než je tenhle bárbínskej svět....Už dlouho vím, co se ve vašich hlavách děje a moc dobře váš názor znám...Sbohem, holky...." Řekla jsem jim a odešla za Victorií, která seděla na lavičce a očividně poslouchala mp3.

"Ahoj..můžu si přisednout?"Zeptala jsem se nesměle a trochu se zastyděla.
"Jo, jasně..Proč nejdeš za holkama?" Vyndala si sluchátka z uší a podívala se mi do očí.
"Ále..uvědomila jsem is strašně moc věcí za půl roku..."Sklopila jsem hlavu.
"A..které?"Pozdvihla tázavě obočí.
"Víš, Vic...Musím se ti omluvit. Já vím, že omluva za tyhle čtyři posraný roky je málo.. Ale já ti to všechno chci vynahradit, protože jsem se chovala jako totální idiot. Ve tvém těle jsem si konečně uvědomila, co to znamená bolest, láska a pravé přátelství... Uvědomila jsem si to díky Tinovi, který seděl se mnou včera v parku..."
"A myslíš si, že....že tohle nás znovu vyměnilo?"
"Tím si nejsem jistá...ale...já bych se ti fakt chtěla za tohle všechno omluvit...Strašně toho totiž lituju a..."
"Nemluv tak" Usmála se a přiložila svojí ruku na tu mojí.
Znovu ten záhadný úsměv.

"Já si taky uvědomila několik věcí."řekla nakonec.
Netrvalo dlouho a už mi znovu tekly slzy.

Všichni se na nás dívali jak na dva totálné blbce. Bohužel jen my dvě jsme věděly, PROČ...
Sedly jsme si spolu ve škole do lavice a celý školní den prokecaly o tom, co se za těch šest měsíců přihodilo. Victorie odkopala všechny kluky, našla si nové kamarády, vyhodila všechny nenávistné deníky a roztrhala mi nějaké oblečení.
Marianne, Rose a Katie se na nás neustále s údivem dívaly a krčily rameny. Nejspíš došlo i k pomluvám.
O přestávce k nám přišly.

"Najednou jste kamarádky, co?!"Pronesla Marianne závistivě.
"Samozřejmě...Ale to bys Ty nepochopila."Odpověděla Vicotrie a já jsem přikývla.
"Tak si přečti tohle, Victorie..co o Tobě ta tvá nejlepší nová kamarádka píše."Strčila jí Katie pod nos papírek, na kterém byla půl roku stará pomluva.
"Bohužel...na tohle vy dvě nemáte. Možná jste si ani nevšimly, že jsme se přes celý ten půlrok vyměnily..."Řekla jsem jakoby nic a holky se na nás podívaly jak na psychopaty, kteří si vymýšlejí nový konec světa. Nakonec odešly.....





Po škole jsme se rozhodly, že si půjdeme koupit nějaký normální hadry. Vic mě zavedla do svýho oblíbenýho punkovýho obchodu, kde jsem nakoupila bezmála něco za pět tisíc,a le byla jsem hodně spokojená.
"Teda ty utrácíš...Víš, jak mě matka poprvý seřvala, že strašně utrácíš? Pět tisíc za telefon!" Řekla s údivem a dloubla mě do loktu.
"Bože..jak to bylo možný?" Zavrtěla jsem hlavou a zapátrala ve vzpomínkách, komu jsem neustále volala.....

O několik hodin později

Domů jsem se doplazila s deseti taškami, které byly přeplněné morbidníma tričkama, roztrhanýma kalhotama a keckama všemožných barev. Ten večer jsem si ještě obarvila vlasy na hodně tmavě hnědou a vyhodila všechno, co mi připomínalo svůj minulý život....
Nakonec jsem se svalila únavou na postel a hleděla do bílého stropu.
Zavzpomínala jsem na Davea.
Co asi tak dělá? Jak se cítí?Uvidím ho ještě někdy?
Slzy mi tekly proudem, ale já se nechtěla vzdávat. Rychle jsem se oblíkla a běžela na místo.....

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 <>< fish :D <>< fish :D | 29. června 2009 v 15:02 | Reagovat

Jedním slovem nádhera.Přecijenom se mi trochu ten konec zdá takový strmý,žes to ukončila celkem rychle,víš co myslím:) Ale  samozřejmě by ses určitě více rozepsala,kdybys neodjížděla:)

2 KiZz KiZz | 29. června 2009 v 15:41 | Reagovat

[1]: Já jsem si hlavně přísahala, abych to do středy dopsala...Protože mám na krku ještě další dva příběhy a ještě musím sepsat třetí příběh, protože mi ho bude kreslit martina...
Ano, rozhodly jsme se, že uděláme comix...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.