Zažij si to taky 7.díl

22. června 2009 v 13:00 | KiZz |  Zažij si to taky
Slovo blázna

Musím to dopsat do konce tohoto měsíce, protože jsem někomu slíbila, že něco napíšu pro změnu pro něj x) Nechte se pka překvapit ...
Sice jsem chtěla začít psát akčňák (Jsi Blázen), ale udělám znovu výjimku.. :)

Chci zase přeskočit k jinýmu žánru, ale do tý doby vám to ještě osladim.. pak plánuju napsat horror a thriller, protože románů mám už po krk a vy asi taky.. :)

ŽÁDNOU POMOC OD TEBE NECHCI! NIKDY!!" Zařvala pohrdavě.
"Fajn... tímhle to skončilo." Pronesla jsem v klidu a ukončila rozhovor. Nadobro.
Podívala jsem se na všechny omluvným pohledem a zavrtěla hlavou. Odešla jsem k holkám před školu, kde mě čekaly.....
celý článek



Kelly
Hned, jak Victorie řekla, že to "skončilo", došlo mi, že jsem to asi přepískla. Začala jsem litovat toho, jak jsem se teď zachovala.

A co když to tak fakt je ? Co když měla pravdu? Já totiž nechci zůstat v jejím těle... Zvykat si na nový život. Na nadávky od vlastních kámošů. Na to, že nikdy v tomhle těle nebudu mít kluka.

Všimla jsem si, že se mi zase začínají všichni chichotat za zády. A nikdo mi nevěří, že je to pravda. Nenávidím je.
Byl konec školy a já měla jít domů. Loudala jsem v ulicích celé hodiny a přemýšlela nad tím, že jsem to přepískla a že jsem to mohla udělat tisíckrát jinak.
Ale ona si začala.
Takže to můj problém není.
Sama stejně přileze, jsem si tím jistá.


Bouchla jsem dveřmi svého nového pokoje a sedla si ke stolu k počítači. Snažila jem se v historii najít nějaký její profily, deníky. Cokoliv, co bylo její a teď moje. Něco osobního jsem hledala.

Nakonec jsem na internetu nenašla nic, jen icq, kde měla něco málo přes třicet kontaktů. Ta se musí chudák nudit.
No jo, i v internetu ji nikdo nemá rád a všichni se jí štíti. Chudinka.

Otevřela jsem její deník, kde na první stránce byla její fotka z dětství. Bylo to takový ošklivý kačátko, černý ulízaný vlasy a nesmělý, rozpačitý úsměv. A nestylové žluté triko, které mi v ní ještě víc připomínalo káče.

Hned psala o sobě. Jak se jmenuje a kolik jí je. Tohle psala přeč tyřmi lety, kdy anstoupila na naší školu.

"Ahoj... Začala jsem si psát deník, protože jinak to asi nezvládám. Musela jsem se odstěhovat a nechal Katy samotnou. Moji nejlepší kamarádku, která si teď žije v pekle. A já taky.
Přestoupila jsem na novou školu, kde se to všude hemží falešnými úsměvy a páchne to tam závistí. Všihcni jsou stejní.
Ale maj leedera, kterým je Kelly. Taková přiblblá barbínka, která si myslí, že svojí krásou ohromí svět. Oblečení pouze u nejluxusnějších značek, všichni se podřizují jejím pravidlům a ona nikomu nikdy nic nemusí.
Všichni z ní mají falešný respekt. Já si k ní ale respekt nikdy nevypěstuju.
Začalo to už prvním dnem školy, kdy se na mě podívala povrchním pohledem a utrousila nějakou poznámku. Za týden mi pravidelně nadávala a podkopávala nohy.
A po roce to bylo ještě horší.
Nikdy jsem to nechtěla nikomu říct. Ať si mě klidně sežere. Ale nikdy nebudu jako všichni ostatní, kteří se s ní kamarádí kvůli tomu, aby neskončili jako já. Kašlu jí na to."

A teď mi došlo, že mi asi jen tak dnešní výstřel neodpustí.
Paráda.

Tak to abych se smířila s tím, že odteď už budu navždy v tomhle těle. Že už nikdy nebudu blondýnka. A budu navždy sama. A všichni mě budou nenávidět.

Všechny školní dny jsem přežívala jen tak tak. Snažila jsem se co nejvíc Marianne, Rose, Katie a Victorii vyhýbat. Ostatně jako všem. Vicotrie vždycky odešla nebo dělala, že se nic neděje.

Přestala si mě všímat, přestala mi cokoliv říkat, a ani se na mě nepodívala. Smířila jsem se s tím, že už nikdy nebudu ve své vlastní kůži. Že nikdy neobejmu svojí pravou matku. I když jsem ji nikdy neobjímala.

No a co. Obejdu se i bez toho.

Jen mě štvalo, že jsem ztratila všechny kámoše. Úplně všechnu zábavu. Prachy. Ctitele. To mi chybí teď nejvíc...

Přestala jsem truchlit, zaklapla deník a sedla si k počítači. Na jejím icq mě nepřekvapilo, že měla jen něco málo přes sedmdesát kontaktů. Vždyť všichni vědí, že je divná.

Ale nebyla jsem tu kvůli tomu, abych se podívala na to, kolik má kontaktů. Nikdy jem nic nevěděla o jejím "stylu" oblíkání, česání si vlasů, nebo dokonce o životě těchto lidí, kteří si říkají údajně emo.

První, na co jsem narazila, bylo padesát pravidel, kterými se musí řídit každý emák. Jen jsem valila oči a kroutila hlavou. Podívala jsem se na zápěstí u rukou a myslela jsem si, že je Victorie brala vážně.

"Ahoj Vic, jak se máš?" Napsal mi nějaký N.ight.M.are.
"Ale jo, žiju. Co ty?"
"Myslel jsem, že bychom mohli znovu ven. Víš, já..ona...mě...opustila, chápeš.Nejsem ve svý kůži a nevim, co mám dělat."
"Chlapče, to máš blbý. To je mi líto,ale určitě se to srovná." Nacvakala jsem odpověď a vypla okno. Víc se s přecitlivělým chlápkem bavit nechci.

Až do stmívání jsem seděla a četla si nejrůznější články a videa, na kterých jsem se dokonale přesvědčila, že emo je vesměs trapný. Stejně, jak jsem si myslela dřív. Nechápu, co na tom vidí.

A rozhodla jsem se, že si ihned půjdu koupit normální oblečení, abych nevypadala jak hrobník.
Obchody se pomalu začaly zavírat a tak jsem lapala v paměti, které oblečení jsem měla doma dřív. Neměla jsem moc času na převlíkání v kabinkách a tak jsem zaplatila za všehcno, co jsem popadla jako první.

Ráno jsem nemohla najít nic, co by se podobalo papilotům, natáčkám nebo kulmě, kterou jsem nutně potřebovala k tomu, abych vypadala jako normální člověk.
Po dvaceti minutách hledání jsem s tím sekla a podívala se na sebe do zrcadla.
"Máš hezký oči, Victorie. A teď mi drž palce...abych zvládla to, co ty nosíš na hlavě. Sem s tím tupírákem." Povzdechla jsem si a sevřela jsem pěsti.

Nejdřív jsem přežehlila to, co se trochu vlnilo a postupovala podle návodu, který jsem si včera zapamatovala z videí. Každá si z holek dělala účes úplně stejný.

"Nejsem až zas takovej cvok." Řekla jsem ve finále a přelakovala si je.
S úsměvem jsem došla ke skříni, oblíkla si na vesměs normální hadry a odebrala se do kuchyně a potom znovu do pokoje, abych se podívala na svoji novou postavu. Zběsile jsem hledala váhu, kterou jsem našla až v koupelně.

Najednou mi to přišlo super. Nejsem tlustá a tudíž nemusím hubnout. Ona měla tolik kil, kolik jsem si vždycky přála. Takže teď vzhůru do kuchyně si udělat co nejtučnější snídani.

Nedošlo mi, že to jaksi nestíhám do školy. Nenašla jsem jediné podpatky a do školy jsem vyběhla ve fialových teniskách a docela jsem si fandila do finále, že to stihnu.

Do třídy jsem doběhla jen tak tak před zvoněním na hodinu a první, co jsem sklidila, byl posměch.

"Hele to emo je barbína." Spustil Tom.
"No jo, to emo se řeže samo. Podívejte se na její ruce." Spustil druhej.
Za chvíli se přidalo dalších dvacet hlasů a bylo težké rozeznat, kdo co říká.
Posadila jsem se do lavice a snažila si jich nevšímat. Proklínala jsem včerejší den, protože jsem si koupila ty hadry.

Ze školy jsem vyšla celá vyčerpaná z těch všech nadávek. Ani se mi nechtělo jít domů. Jediné, co jsem chtěla, je být sama. Na místě, kde mě nikdo nebude opruzovat.

Proto jsem zamířila na rozcestí do parku mezi nově postavěné domy. Trvalo mi asi dvacet minut, než jsem našla v tichém parku aspoň jednu lavičku mezi stromy, kde by mě nikdo neviděl. V nejstarší části parku, kde se o křoví a vysokou trávu už nikdo nestaral, bylo zapadlé dětské hřiště s rozvrzanými houpačkami.

Široko daleko nikdo nebyl vidět a já jsem se na jednu z dvou houpaček usadila. Z kapsy jsem si vytáhla Victoriinu mp3 a začala poslouchat.

Normálnímu člověku by se tenhle žánr hudby nelíbil, ale mě se začal konečně zamlouvat. Na diskárny jsem neměla náladu.

Skřípot houpačky mě poněkud znervózňoval a dostala jsem pocit toho, že mě někdo sleduje. Ohlídla jsem se na všechny strany, ale když jsem nikoho neviděla, zvýšila jsem si hlasitost hudby a přemýšlela nad sebou a novým životem dál.

I přes to, že mi byla zima a podzimní severní vítr mi rozcuchával vlasy, jsem vydržela sedět v parku na jedné zrezlé houpačce až do setmění. Poprvé jsem se podívala na nebe s proslzenýma očima a poprvé jsem si uvědomila, co všechno jsem zameškávala.

Už jsem nechtěla přemýšlet nad tím, co dělá Victorie, jak si žije mým novým životem a jestli objevila můj deník, kteýr byl čistě o nenávisti k ní. Byly jsme si vyrovnané.

Rozhodla jsem se, že už zůstanu sama sebou a začnu žít nový život. Růžová lesklá bunda se mi v kontrastu s temným prostředím hnusila a já se nemohla dočkat, až ji konečně sundám nebo aspoň přebarvím na jinou barvu. Byla hloupost si kupoval tyhle hadry.

"Když mě vidí jako emařku..tak já tou emařkou budu.." Pronesla jsem nahlas mezi zfialovělými rty.

Opravdu mi byla zima a mě nezbývalo nic jiného, než jít domů.

Cestou jsem si skoro neviděla ani na špičku nosu a kdyby tu nebyly pouliční lampy, nejspíš bych se ztratila. Cestu nočním městem si udělám někdy jindy.

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scene.Queen Scene.Queen | 4. ledna 2010 v 18:39 | Reagovat

Pises fkt dobre =) Jenom tm nechapu jednu vec nejdriv pises ze ma neco kolem 30 kontaktu a po chvili neco pod 70... Awe jinak hezky ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.