Zažij si to taky 8.díl

22. června 2009 v 14:26 | KiZz |  Zažij si to taky
:autorka

Nebudu to protahovat:) Snad do konce tohoto měsíce to stihnu dopsat. No dobře, už mlčim, a radši píšu.

Uběhl měsíc a já jsem si na nové tělo začala pomalu zvykat. Totiž nic jiného mi nezbývalo. Vytvořila jsem si vlastní svět, do kterého jsem utíkala vždycky ze školy a vracela se z něj do reality až pozdě večer, kdy jem přišla domů.

Ano, byl to park a moje oblíbené místo.

Skoro každý večer jsem tam utíkala a snažila se samu sebe najít. Většinou jsem si tam vzala papír a tužku a začala sepisovat své nálady. Objevila jsem v sobě konečně něco, co mě opravdu baví. A nejsou to chlastačky po pátcích, nakupování hardů ve všedních dnech, kdy se jen dá a pomlouvání svých nepřítelkyň.

Celý článek



(mimochodem tohle všechno vypráví Kelly)

Říjen uběhl rychleji než jsem čekala a táhlo na listopad. S novými rodiči a bratrem jsem se vydala ke hřbitovu za příbuznými. Bylo mi trapný stát před hrobem a nemít soucit s rodiči, kteří oplakávali babičku. Bratr jen smutně koukal a občas bylo slyšet, že popotáhl.

"Mami...necítím se dobře. Radši půjdu." Řekla jsem po chvíli a odešla ze hřbitova pryč.

Doma jsem si sedla ke stolu a rozhodla se, že si začnu psát internetový deník a sepíšu svůj nynější a dřívější život jako jeden příběh. Už při třetí stránce jsem s tím sekla, uložila to a odešla z domu pryč. K parku.

Začaly se projevovat příznaky abstinence, protože jsem na tom místu byla opravdu závislá. Denní stereotyp mi naháněl strach, ze smíchu malých dětí se mi zvedal žaludek a z každé partičky holek a kluků, jak si kráčí s flaškou piva, se mi dělal mráz po zádech.

Odvykla jsem si od podpatků a začala chodit v klasických teniskách, tmavých úplých džínách a tričkách oblíbených kapel. Victorie možná poslouchala dobrou hudbu, ale já jsem si našla trvdší žánr, než klasický rock a punk a svědčil tomu i můj vzhled.

Sedla jsem si na houpačku, pustila si hudbu, vytáhla blog a pokusila se tentokrát něco nakreslit.

"Krásně kreslíš.." Ozvalo se za mnou.

Cukla jsem sebou,roztrhala papír a otočila se.

"Promiň..nechtěl jsem tě vyděsit."
Vyndala jsem si sluchátka.
"Prosim?"
"Nepros..Jmenuju se Dave." Mrknul na mě a sedl si na druhou houpačku.
"J-jo jasně.."Sklopila jsem zrak.
"Neschovávej se..Tak krásná holka by měla vymetat večírky a ne sedět celý dny na houpačkách.."
"Jak víš, že sem chodím často?" Podívala jsem se na něj s údivem. Asi si vysvětluju ten pocit, že mě někdo sleduje.
"Asi čtyřikrát jsem sem šel...Ale sedělas tu a tak jsem nechtěl rušit."
"Jo...aha..." Vykoktala jsem, vytáhla nový papír a začala si čmárat z nervozity blbosti.
"Nebuď nervózní..Promiň, nemyslel jsem to tak. Já jen, že jsem chodil sem často a pokaždý jsem tě tu zahlédl. Nechtěl jsem tě sledovat." Pronesl omluvným tónem a sklopil hlavu.
"Ne. To je dobrý."Usmála jsem se a prohlédla si ho od hlavy až k patě.

Naproti mě seděl černovlasý kluk s delšími vlasy, které kontrastovaly se sytě modrou barvou očí. V dolním rtu se mu blýskal černý piercing. Na sobě měl černou bundu a úplné tmavé džíny. Na první pohled vypadal docela mile, v jeho očích šel vidět smutek.

"Jak..se ty vlastně jmenuješ?"
"Ke..-Victorie.." Zaculila jsem se. Zase jsem málem zapomněla na své nové jméno.Ach jo.
"Máš krásný jméno...Takhle se jmenovala kamarádka..."Řekl smutně a zadíval se na hromadu uschlého listí.
"Nebudu se radši ani ptát, co se jí stalo... Nejspíš je mi to jasný. Ale říkej mi Vic...."Sevřela jsem ruce v pěst.
On byl první, s kým jsem tak dlouho mluvila za celou tu dobu. Třásly se mi ruce a vyschlo mi v krku. Po čele mi stékal studený pot a cítila jsem se jako ve třídě o přestávkách.
"Děje se něco? Jsi nějaká hodně vyděšená. Jestli chceš, odejdu...Promiň.." Začal svtávat z houpačky.
"Ne..Zůstaň tu..Jen..jsi první, s kým jsem za celou tu dobu mluvila."
"Za...celou dobu?"
"Za dva měsíce."
"Co se takovýho stalo?"
"Zbili mě ve škole..Ještě v tom pokračujou,ale.."
"Konečně jsem potkal někoho, kdo si prožívá ve škole to samý co já."
"Tebe taky?"
Přikývl.
"Nenávidím ty zmrdy."
"Usmívej se...Takhle ti to sluší mnohem víc, Vic." Usmál se a podal mi ruku.
Nesměle a stydlivě jsem mu ji podala taky a snažila se co nejupřímněji usmát.
Po chvilce nám došlo, že máme pořád spojený ruce a tak sjme se od sebe odtrhli.
Dohadovali jsme se, kdo je větší pako a skončilo to hlubokým smíchem.
"Kde ty vůbec bydlíš?" zeptal se mě po chvíli přátelsky.
"Tady kousek, asi dvacet minut pěšky. Proč?"
"Já jen, abych...tě tu potkal někdy ještě aspoň jednou.."Sklopil nervózně hlavu.
"Přijdu."

Asi první půl hodinu jsme se spolu bavili o povrchních věcech a po chvíli jsme si nenuceně povídali jako dva dobří přátelé.

Kolem desíti večer, kdy jsme skoro na sebe neviděli, jsem řekla, že musím domů.
"Tak tedy zítra..domluveno..??" Zeptal se mě.
"Uvidíme.."Usmála jsem se a odešla domů.

Nakonec to není tak špatný, jak jsem si myslela. Je docela fajn.
Doma jsem si vzpomněla, že na něj nemám ani číslo.

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bonie× Bonie× | Web | 22. června 2009 v 14:50 | Reagovat

Ahoj :)
Idem sa ti vopred ospravedlnit , ze tento koment nebude k tomu calnku lebo je dost dlhy a necitala som tie pred tím ale chcela by som tak si nehám na to čas a niekedy si to prečítam dúfam , ze som ta neurazila alebo nenahnevala ...
(Aj ja som kedysik písala poviedku alebo niečo v takom type .. :D , takže to oceňujem )
Áno Sofie je fajn :)
Ak chce možeme sprateliť aj keď ja na nete niekedy niesom a niekedy každý deň tak ak ti to nevadí kludne .. Ja budem len rada :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.